Jednou Peťka našla na internetu článek o Berchtesgadenu, a protože to není daleko a jsou tam úžasné terény na chození, rozhodli jsme se tam na prodloužený víkend vyrazit. Jeli jsme autem a našim cílem bylo vyšlápnout třetí nejvyšší horu Německa Watzmann, projet se lodí po Königsee a navštívit Hitlerův Kehlsteinhaus, známý také jako „Orlí hnízdo“.
Cesta na Salzburg probíhala už s tradiční zastávkou na milkshake v „mekáči“ ve Freistadtu. I s ní jsme tak nedlouho po obědě dorazili na místo. Na Watzmann se vychází z parkoviště ve výšce 630 m.n.m. a nám výstup trval pohodovou chůzí pár hodin. Byl to náš první společný těžký výšlap a na horskou chatu Watzmannhaus jsme museli překonat 1 300 výškových metrů. Zpočátku se stoupá po asfaltové cestě lesem, blíže k chatě se ale změní na horský „chodník“ a vede do kopce ostřeji. Watzmannhaus není až do poslední chvíle vidět, což Peťka nesla netrpělivě. Když jsme tam k večeru došli, chata nás potěšila skvělou atmosférou v klasickém alpském stylu. V tomto ohledu jsou alpské chaty úžasné. Často jsou postaveny na vhodných místech, odkud se obvykle vyráží na vrcholovou túru. Bývají také čisté, což zejména s takovým Kavkazem anebo s Karpaty příjemně kontrastuje. Bývá na nich vše potřebné jídlo a pití takže není potřeba tahat zteplalé pivo do kopce na zádech a pro držitele pojištění Alpenverein bývají i poloviční ceny, tudíž nebývají ani drahé. Ubytovali jsme se na matratzenlageru - společné místnosti pro asi 18 lidí, kde se i koncem září nacházela spousta dalších turistů. Všude byly rozvěšeny zpocené trička, smradlavé ponožky a poházené helmy s cepíny. Přesto je ale atmosféra na alpských chatách úžasná. Večer jsme strávili v hospodě, ale jen decentně. Ochutnali jsme polévku, pivo a jeden likér z hořce – Enzian. Ráno mě totiž čekal výstup ihned po svítání.
Ráno se Peťka nakonec rozhodla zůstat na chatě a počkat na mě, než na Watzmann vyběhnu nalehko a zase seběhnu. Za svitu čelovky jsem tedy vyrazil jako první a pod první ze tří vrcholů jsem se dostal těsně před osmou. Začátek cesty byl klasický vysokohorský terén s vyšlapaným „chodníkem“, který se prudkým svahem klikatí cik – cak. Celou cestu je chata viditelná pod svahem. Když skončili „klikatice“, cesta nevede úplně po hřebeni, nicméně stoupá pár metrů pod hřebenem po západním úbočí. Tady už žádný chodník není, a tak se jde nejdřív po skále a následně po kamenném poli. To bylo koncem září namrzlé a místy i zasněžené.
Watzmann se skládá vlastně ze tři vrcholů: Hocheck (2,651 m), Mittelspitze (2,713 m) a Südspitze (2,712 m). Už v Praze jsme se domluvili, že přechod dávat nebudeme (ačkoli by byl nádherný), a tak mým cílem byl první z výše uvedených vrcholů. Pod ním už také začalo přibývat dost sněhu a mně se zrovna v tom nejhorším momentu uprostřed svahu rozvázala mačka. Asi 10 minut jsem si jí tam zmrzlými prsty zavazoval, abych pak vylezl asi o 10 výškových metrů a mohl tak mít pocit, že jsem byl na vrcholu. Teprve když jsem pak šel po kamenitém terénu dolů, začal jsem potkávat první lidi v protisměru. Ačkoli jsem neměl výstavní počasí, samotný výstup nebyl moc náročný a rozdělený do dvou dnů představoval krásnou turistickou záležitost. Na Watzmannhaus jsem sešel v 10 dopoledne, dal si čaj a poté se pustil už společně s Peťkou do sestupu. Pro ten jsme si ale vybrali lehce jinou trasu. Nejprve jsme sestoupili asi 270 výškových metrů k rozcestníku, kde jsme odbočili na východ a lesní pěšinou po hodině a půl došli k pěkné pasece. Tady jsme poobědvali olejovky a pro další sestup se rozhodli jít východní stěnou Watzmannu. Tou, která se ostře svažuje přímo k břehům Königsee, a která zespodu vypadá jako neschůdná. Ten, kdo už má za sebou ferraty anebo nějaké ostřejší kopce, to až takový adrenalin není, nicméně pro Peťku to byl další stupínek po Sněžce a Milešovce, takže jsme měli celou cestu dolů „tichou domácnost“.:)
Cesta je to výstavní a sem tam ji jistí řetězy. V reálu je mnohem delší, než jsme si mysleli, ale to je dané tím terénem, který se schází poměrně pomalu. Když jsme došli dolů, byli jsme už opravdu utrmácení, a tak tu finální část jsme se plahočili. Dole u Königsee je okružní trasa, kam chodí turisté na procházku poté, co je vysadí vyhlídková loď. Kostel s nezaměnitelným designem se jmenuje St. Bartholomä a je jednou z ikon pro celé Bavorsko. Mohlo být 5h odpoledne a my jsme byli tak akorát zralí na sprchu a postel. U kostela jsme si koupili jízdenky a lodí se přemístili na Berchtesgaden, kde jsme si vzali taxíka, který nás odvezl na výchozí místo celé túry k zaparkovanému autu. Do nejlevnějšího penzionu Berchtesgadenu – Alpina - na Ramsauer Strasse, to byl jen opravdu kousek, takže jsme zanedlouho slavili už se sklenkou Chateauneuf du Pape. Penzion byl na německé standardy úplně průměrný, a i když se jedná o to absolutně nejlevnější, co Berchtesgaden nabízí, kvalitou předčí 99% ubytování, ve kterých jsme spali např. v Jižní Americe.
Ráno jsme posnídali skvělou snídani a rozumně se vykopali, abychom stihli ještě hlavní turistické lákadlo berchtesgádenských Alp – Orlí hnízdo. To asi nemá smysl sáhodlouze popisovat, poněvadž je notoricky známé. Vysoko nad Königsee leží horská chata, která za druhé světové války sloužila samotnému Hitlerovi jako čajovna. Pozor – neplést si to s Obersalzbergem, který leží dole v údolí, a který spojenecká bombardování srovnala se zemí. Na Orlí hnízdo (něm. Kehlstein) jsem už jednou šel. Asi v 19 letech to byl jeden z mých prvních treků a s Vráťou jsme si ho poctivě vyšlápli pěšky. Nyní jsme měli nohy unavený z výstupu na Watzmann, takže jsme se vyvezli autobusem na parkoviště, kde se nachází stanice výtahu. Odsud je to už jen pár vteřin rychlovýtahem a člověk se ocitne na nádherném místě s ještě hezčími výhledy.
Samotné Orlí hnízdo nyní slouží jako restaurace a obchod se suvenýry. Má zajímavý interiér a určitě stojí za to si zde dát kafe. Kehlsteinhaus je také východiskem na túry opačným směrem, než je Watzmann – tedy na Hoher Göll, což bude snad jedna z našich budoucích túr. Prostě je to tady úžasné místo plné nepřeberného množství tras, které dokážou uspokojit i nejnáročnější horaly. Místní tady běžně nosí „lederhosen“ a klobouky se sojčím pírkem. Takto oblečený řidič autobusu k tomu ještě poslouchá jódlující muziku, takže zážitek je autentický nejen přírodními scenériemi. Orlí hnízdo nelze opustit bez plné SD karty a i my jsme tam strávili minimálně hodinu.
Po sjezdu dolů na parkoviště jsme ještě krátce navštívili Berchtesgaden na krátkou procházku a taky koupit něco v supermarketu. Před odjezdem jsme se totiž chystali navštívit ještě jedno krásné místo – soutěsku Almbachklamm. Vstup do ní je jen asi 5 km za cedulí Berchtesgaden a za vstup asi 3 Euro dostanete možnost krásné procházky v úzkém kaňonu vymletém dravou alpskou říčkou a zároveň ideální klimatizaci. Na vyhlídkové trase jsou dřevěné chodníky zavěšené na skále, schody a na konci vodopád. Něco podobného znáte určitě z Roflaschluchtu ve Švýcarsku, Vintgaru ve Slovinsku, Postalmaklammu v Rakousku anebo třeba z našeho Hřenska.
