Na druhej strane, od čias prezidenta V. Havla si verejnosť nejako zvykla na prekračovanie rámca právomocí prezidenta, daného ústavou a súčasný prezident M. Zeman toto „umenie“ ešte zdokonalil.
Je veľmi poľutovaniahodné, ako málo VIP osobností verejného života v ČR sa angažuje vo veci nápravy tohoto stavu. Aj na najlepšom českom „non-mainstream“ webe Neviditelný pes je kritika zavedenia priamej voľba prezidenta a jej negatívnych dôsledkov zriedkavá, je tu len niekoľko VIP bloggerov, ktorí sa v touto témou zaoberajú.
Ing. Václav Žák
Text jeho príspevku „ÚSTAVA: Malé kompetencie prezidenta?“ som s dovolením autora prevzal aj na svôj blog. Píše sa tam
Prvorepubliková ústava byla vcelku logicky navrženým dokumentem: měla podobnou konstrukci jako ústavy konstitučních monarchií. Prezident byl hlavou státu.
Platnost všech jeho aktů byla podmíněna spolupodpisem předsedy vlády nebo příslušného ministra, který podpisem přebíral za prezidentův akt odpovědnost. To se přirozeně interpretovalo tak, že rozhoduje vláda a prezident má symbolickou funkci - konstrukce zcela v souladu s logikou ústav.Základním účelem ústav je omezit moc jednotlivce rozhodovat. Jak by mohl rozhodovat někdo, kdo za svá rozhodnutí nenese odpovědnost? Bohužel, spěchalo se. Vzhledem k tomu, že v roce 1992 byl českým premiérem Václav Klaus a budoucím prezidentem měl být Václav Havel, připadalo autorům ústavy nemožné, aby byl Václav Havel ústavní konstrukcí zcela vázán na vládu jako Masaryk.
A tak, ačkoliv v ústavě ponechali neodpovědného prezidenta, svěřili mu poměrně rozsáhlé samostatné kompetence, včetně práva veta. Tím vznikl hybrid, který svedl prezidenty k představě, že všechny kompetence, i ty vázané na souhlas vlády, jsou vlastně jejich kompetencemi.
p. Markéta Šichtařová
Článok na Neviditelném psovi z 19.01.2018 "Češi milují svého prezidenta".
Súčasný systém parlamentnej demokracie v ČR výstižne pomenovala „maglajz / kočkopes“.
Nemyslím Toho Jednoho Prezidenta jako Frantu Vopičku. Myslím prezidenta jako úřad. ... A teď mi řekněte: Kolik jmen prezidentů vám zůstalo v paměti v případě Německa nebo Rakouska? Tedy zemí, které jsou nám geograficky blízké, takže bychom je mohli a měli dobře znát, a současně které jsou stejně jako naše země založeny na parlamentním politickém systému. Vsadím se, že jako první vám v mysli vyskakují jména kancléřů – tedy analogií našeho premiéra. Logicky. Parlamentní politický systém, který je typický pro naše končiny od Balkánu, přes východní a střední Evropu, až po Benelux, je totiž založený na silné výkonné moci vlády a premiéra. Prezident je v tomto systému jakousi okrasou, jehož nejčastější funkcí je pokládání věnců u pomníků ...
Naproti tomu poloprezidentské systémy, jako jsou třeba Francie a Rusko, nebo čisté prezidentské systémy, jako jsou USA a skoro celá Latinská Amerika, jsou založené na opaku: Silný prezident a premiér jako úředník, pokud vůbec nějaký. ,,,
A tomu, kdo má jak silnou výkonnou moc, taky odpovídá volební systém. Čím větší „síla funkce“, tím přímější volba neboli silnější mandát přímo od lidu. Tedy – většinou. Proto v Rusku je lidem volen prezident. Proto v Německu výstupem lidových voleb je kancléř, kterého prezident navrhuje víceméně formálně, tedy na základě volebního výsledku.
No a pak je tu český systém. Ani jedno, ani druhé. Prostě maglajz.
Řekla bych, že bohatě stačí, když se v rámci rodin lidé vzájemně poperou vždy po volbách do Sněmovny jednou za čtyři roky. Frustrace a zloba, kterou vyvolala přímá volba prezidenta, je překvapivě velká ... A myslím, že by náladě lidí prospělo zrušení přímé volby. ...
... zda si budeme hrát na prezidentskou, nebo parlamentní republiku, či si budeme dál hýčkat našeho kočkopsa.
p. Milena Kozumplíková
Článok na Neviditelném psovi z 1.2.2018 "POLITIKA: A miliarda je fuč!".
Autorka konštatuje, že na prezidentskú kampaň - mítingy, blllboardy a letáky do poštových schránok ... - sa v ČR tentoraz vynaložila až jedna miliarda Kč, a ďalej uvádza:
A tak se nabízí otázka: stála ta letošní dvakrát opakovaná „lidová veselice“ s přímou volbou prezidenta za to? Vím, poslední volba prezidenta Parlamentem ČR v r. 2008 nevypadala pro diváky televize příliš „esteticky“ . Pověsti, které se kolem ní vynořily, byly dost divoké. Ale byla to skutečnost, nebo pověsti? Je program permanentních referend, a volba prezidenta je referendum, který navrhují některé politické strany, to nejlepší pro nás a naši zemi? Argument Švýcarskem je sice zajímavý, ale Švýcarsko si obyvatelé těch nepřístupných údolí začali sami spravovat už někdy ve 13. století a formovala je úplně jiná realita historická, nedávná i současná.
Na přímou volbu prezidenta přistoupili naši poslanci s podivně znějícími argumenty až po ten „kdo bude proti, toho už nikdo nikdy nikam nezvolí“. Byl to odpovědný, domyšlený přístup? Najde se alespoň jeden statečný, který si veřejně, na parlamentní půdě a před kamerami a mikrofony dovolí říci „Přímá volba prezidenta (a já dodávám ještě vznik krajů) bylo nejhorší rozhodnutí, která náš parlament přijal“?
Ku tomu dodávam: Švajčiarsko naopak poskytuje skvelý príklad, ako vybrať prezidenta a ako minimalizovať náklady na prevádzku jeho úradu.
V švajčiarskej konfederácii na spoločnej schôdzi obidvoch sekcií, národnej rady a rady kantónov, volia jedného človeka z ich 7 ministrov - vláda sa tam volá federálna rada - na rok prezidentom, ktorý pritom zostává naďalej ministrom svojho rezortu. Ústava definuje pozíciu prezidenta v celom systéme ako "prvého mezi rovnými." Zabezpečuje len protokolárne funkcie, v praxi to znamená, že nemá právomoc rozpustiť parlament a už vôbec nemôže určovať smer vládnej politiky. Prezident si zabezpečuje vlastné bývanie i dochádzanie do práce ako každý iný občan, i keď "prvý medzi rovnými."
Kto reprezentuje ten ktorý štát EÚ, dokladuje zloženie reprezentantov jednotlivých štátov v rade Európy. Za ČR a SR sú tam premiéri Babiš a Fico, za Nemecko premiérka Merkelová, za Francúzsko prezident Macron.
Citujem z uvedených príspevkov aj preto, že sa s ich obsahom stotožňujem.
Zdroje: uvedené v texte článku.
