Mnozí muži baží po vlivu a moci a to jak na úrovni vesnické hospody tak i státu, chtějí být prostě v čele party, smečky, stáda jako nějaký jelen nebo lev. Vítězní samci získají, kromě moci a vlivu, přednostní právo pářit se s vybranými samicemi, ty to ovšem neberou úkorně, téměř všechny preferují úspěšné jedince. I když, především dávné poklesky významných mužů jsou dnes kontaminovány bizarním udavačstvím.
Někdejší kráska si po třiceti letech může klidně vzpomenout, že ji movitý, vlivný, slavný alfasamec tehdy jaksi obtěžoval či dokonce přinutil k sexu a i když to dnes už nelze dokázat, získají pozornost, soucit a finanční odškodnění a slavný pěvec nebo oskarový režisér je víceméně profesně zničen, neboť zákon a ustrašené korektní instituce ochotně naslouchají a straní těmto pozdě přicházejících obětem mužské hravosti, mlsnosti a chtíče.
V posledních desetiletích početně celkem nepatrná, ale dobře slyšitelná a poměrně rozčilující část společnosti, která odvěké přírodní mechanismy ignoruje, neuznává a hořce se jim posmívá, chce muže znejistit, obvinit, solí v očích je jim mužská soutěživost, natřásání peříček před ženami, jejich mužné ovládání emocí. Údajní odborníci, kteří se předpokládanou krizí mužství zabývají, chlapy litují krom jiného také za to, že jim prý v dětství doma říkali: nebreč, vždyť jsi chlap. Je to klišé, nelze to dokázat, ale ta představa se zalíbila, zvláště pak některé feministky to opakují jako mantru. Muž je jimi pokrytecky vybízen, aby si občas poplakal, aby se nebál projevit své emoce, ovšem jen ty krotké - lítost, smutek, chandru, sebelítost, výčitky svědomí, nikoli, probůh, vztek!
Ideologie genderismu opakuje starý úspěšný model propagandy. Něco populaci nabulíkovat a opakovat to tak často a všude, až se ten plk dostane lidem pod kůži, někteří ho přijmou jako pravdu. Zatím se tak nestalo, alespoň ne v Čechách. Mužnost je stále ještě v kurzu, s obdivem hledíme na rytíře starých časů, na čtyři mušketýry, na sedm statečných, líbí se nám rváčství (toxická maskulinita) Cyrana de Bergerac, fandíme tajemnému mstiteli Hraběti Monte Christo, který také nebyl zrovna uplakaný. Aťsi jsou tihle muži z velké části vymyšleni, ztělesňují lidský - mužský ideál. Měli snad v rozhodující chvíli vytáhnout z rukávu kapesníček místo meč z pochvy? Leda v komedii. Na základě svých pozorování a zkušeností si dovoluji tvrdit, že nepotlačovat projevy většiny emocí, zvláště pak na veřejnosti, bývá výsadou starých italských veseloher. Ale ani v nich muži pro obvesení filmových diváků běžně neplakali. Nahlédnout do našich těžkých chvil mají právo ti, kteří si získali naši důvěru, mají nás rádi, jsou nám blízcí. Před nimi si v případě nutnosti i popláčeme, aniž by nás k tomu museli genderisté vyzývat.
Vládnou nám patriarchové?
Celospolečenská debata na téma jedovaté maskulinity se prý rozšířila po celém světě, ovšem určitě nezasáhla svým sebemrskačstvím například stamiliony muslimských mužů (aniž jsou feministkami z toxické maskulunity obviňováni), a poskytla údajně mnohým podnět k zamyšlení. Já ale ať sebevíc pátrám v médiích a mezi četnými známými nevidím valný zájem o tohle obskurní téma, vnímám leda rozhořčení a častěji posměch. Snad se tedy nad problematikou toxického mužství zamýšlejí v Severní Americe? V severských zemích Evropy? V Kanadě? I když převážně v akademických a společensko vědních kruzích?
Toxická maskulinita je termín označující chování, které údajně staví na piedestal dominantní alfa samce a přitom prohlašuje, že to je ten správný způsob, jak být skutečným mužem. Jenže jde prý o zastaralé koncepty, které se snaží předepsat určité vlastnosti a role mužům a ženám, a pak je tlačí k jejich naplnění. Kdo si dovoluje takovou zvůli, kdo nám muže mate v demokraciích, které přece dopřávají jednotlivcům svobodu projevu, natož cítění?! Vinik není pojmenován. Tedy kromě patriarchátu. Ten u nás ovšem fakticky neexistuje. Neboť je to takové uspořádání společnosti, kde je moc nad všemi aspekty života převážně nebo výhradně v rukou mužů. Ti mají také primární zodpovědnost za její blaho a prosperitu.
U nás jsou ženy nepřestajně vybízeny, aby vstoupily i do vysoké politiky, že jen málokdy chtějí, je druhá věc. Masivní většina mužů se věnuje také společné domácnosti a dětem, pokud se dvojice nedomluví jinak. Po rozvodu, rozchodu s partnerem dostanou ženy v osmdesáti procentech do péče společné dítě a mnohé se pak vší mocí snaží, aby se nemohlo s otcem vídat, aby se mu odcizilo, neváhají ani nestydatě lhát o jeho sexuálním zneužívání otcem. Těsně před rozchodem, rozvodem část zhrzených partnerek hamižně vytuneluje společnou domácnost, vykradou byt, vyberou do dna společný účet. Muž se tak odpudivého chování dopustí jen vzácně. Jejich zášť a kriminální jednání bere dech. Připustil by něco takového někdejší patriarchát? V poslední době jim soudy naštěstí už tolik nevěří, protože lži o otcích násilnících a prznitelích vlastních dětí se mstivým matkám natolik zalíbily, že od sebe opisují, až je to nápadné.
Údajný patriarchát se prý snaží mužům namluvit, že necitliví hrubiáni jsou skuteční muži. Že vulgární sexuální chování, které nerespektuje slovo „ne“, je to pravé. Že jen pokud nejsou schopni zkrotit své libido, jsou pravými muži. Že správní chlapi nepláčou. Že dominance a kontrola jsou typicky mužské vlastnosti. Že je v pořádku použít agresivitu a násilí. Jistě, existují jedinci, kteří se podobně chovají. Ale to jsou chlapíci s jednoduše strukturovanou osobností. Kdožvíproč si je ta jejich ženská vybrala?! Představu kolektivní viny mužů za svou eventuální mužnost zviditelnila například australská střední škola Brauer College ve Warrnamboolu, která donutila své studenty, aby se omluvili dívkám za veškerá příkoří, která muži ženám páchají. V nastoupené řadě stáli i dvanáctiletí chlapci, kteří nevěděli, která bije, ale cítili se jako na pranýři. Akce se naštěstí nesetkala s pochopením u žáků i jejich rodičů a škola se za své jednání omluvila. Nicméně je to precedens, protimužská hysterie dospěla do stavu, kdy bude vítáno, případně vyžadováno sebemrskačství vždy provinilých mužů.
Útlaku mužů ženami si společnost ovšem nevšímá, a pokud ano, tak s posměchem. Kolik set tisíc podpantofelníků by mohlo svědčit o ženské dominanci a kontrole, pokud by se vůbec odvážili zmínit se o svém žalostném postavení?!
Dokonce ani prokazatelný patriarchát starých časů, jehož projevy se dají vystopovat v dobové literatuře a historických pramenech, nemanévroval muže běžně k násilnostem, k držení ženy v jakémsi otroctví na úrovni wahhábismu. Jsou to klišé, nesmyslná a nepravdivá tvrzení, které některé natvrdlejší feministky do omrzení opakují. Stejně jako se popisuje v ženských časopisech často líčená modelová situace, v níž se muž povaluje na gauči s lahví piva, zatímco udřená ženuška po příchodu z práce kmitá v domácnosti. Kde ty redaktorky žijí?
Slavná módní značka Gucci prý vyhlásila válku toxické maskulinitě a do své módní přehlídky zařadila šatečky pro muže. Nejde o slušivé pánské sukně, které nerezignují na mužnost, dokonce mají poklopec, nejde od odvozeniny skotských kiltů nebo o mužský sarong. Záměrem je simulovaná křehká ženskost, využívá se krajka, poloprůsvitná látka propínacích šatečků, límečky, pásečky, líčení, perlová náušnice a vše doplňuje bezmocný výraz bledého manekýna, jen se rozplakat. Tohle oblečení by mohlo mužské zkrotit, stejně tak jako ve věznici okrsku Mason ve státě Texas snížil kriminalitu recidivistů růžový mundůr a růžové pantofle takto ponížených vězňů.
Zcela zvláštní je pak hnutí mystického maskulinismu, které hledá „vnitřního“ muže a jakési hlubší vrstvy zkušenosti „být mužem.“
Chlapi, tak kdy už se rozpláčete?
