Unikátní himálajský buddhistický festival s tanečníky v tradičních maskách v ladakhském klášteře Lamayuru však nabízí mnohem více. Tento krásný velký klášter umístěný na skalním útesu obklopeném vysokými himálajskými vrcholy, se nachází na spojnici mezi hlavním městem Kašmíru Šrínagarem – mimochodem městem překrásným (a je-li podle megalegend Hanzelky a Zikmunda kde na světě ráj, je to právě tam) – a hlavním městem Ladakhu Léhem v nadmořské výšce 3 510 m.
Před lety, kdy jsem klášter navštívil, tam ještě neprobíhal prakticky žádný turistický ruch (a byl tam ten nepopsatelně krásný buddhistický vibe, který cestovatele házel rovnou do zenu). V klášteře žilo asi šest desítek mnichů (dnes je to patrně více) a probíhala tam také výuka buddhistických žáků. Podle tradice byl klášter Lamayuru založen na přání ladakhského krále kolem roku 1 000 n. l.
Festival masek démonů a božstev stylizovaný do tance čham je spjatý s tibetským buddhismem – v klášteře Lamayuru probíhá v létě, kdy je dobře přístupný pro buddhisty ze širokého okolí; zima je v této oblasti velmi drsná a dlouhá a klášter bývá několik měsíců zcela odříznutý od okolního světa. Festival probíhá tři dny, kdy se tancem – často velmi divokým – předvádějí historické příběhy v děsivých maskách démonů, božstev i významných historických postav. Rytmus tance udávají tři bubeníci z řad nejvýše postavených lámů kláštera.
Taneční vystoupení probíhá na hlavním klášterním nádvoří, po jehož okrajích se tísní stovky místních buddhistů povětšinou s modlitebními mlýnky v rukách. Atmosféra mezi lidmi je vyhypovaná, přesto ale velmi přátelská a uctivá.
Mniši se těší nezpochybnitelnému respektu a zejména starší mniši a lámové se k prostým věřícím chovají až povýšeně. Podobné chování mnichů k návštěvníkům kláštera jsem ovšem na cestách zaznamenal napříč náboženstvími a tradicemi a není se čemu divit, obvykle tichý kontemplativní klášter na několik dní zavalí stovky prostých věřících a zcela vykolejí rytmus mnichů, kteří se evidentně rádi straní lidí.
Představení probíhá podle přesných pravidel a vyjevuje konkrétní příběhy – aktivně se jej účastní desítky mnichů nejen v maskách. Návštěvníci festivalu odchází z kláštera v podvečer a vrací se opět ráno. Buddhistický festival v Lamayuru byl jedním z nejsilnějších prožitků, které jsem měl na cestě kolem světa možnost zakusit. V jednom snadno dostupném klášteře v Léhu jsem nějaký čas poté navštívil podobný festival a utrpěl jsem nepříjemný šok: klášter byl doslova zavalen stovkami organizovaných turistů, kteří teprve dávali význam slovu hype, neurvale narušovali taneční vystoupení, absolutně nerespektovali prostor pro tanečníky, strkali mnichům objektivy svých aparátů až do obličeje (a jeden dokonce do chřtánu a stativ do… ale ne, to už sem nepatří), hlučeli, a nakonec po nich zbyla plná země odpadků. I když je pravdou, že prázdné obaly od opalovacích krému – tehdy si to ještě lidi z flexících důvodů nepřelévali do petek od Primu – mniši využili jako dobře padnoucí placatice na studený slaný čas do náprsní kapsy (takže vlastně chill bro, jak by řekl můj syn).
Vysoko v Ladakhu toho ale cestovatele překvapí víc: hučení v hlavě a krev kapající v pravidelných intervalech z nosu z akutní horské nemoci; sličné nahé dívky pečující na uměleckých výjevech o zlatého Buddhu (což způsobuje ASMR, i když nevím jestli ta ňadra, Buddha, nebo obojí); chudí vesničané z údolí, kteří strkají nemalé peníze do jeho zlatého chřtánu pro přivolání dobré úrody; slaný čaj se žluklým jačím mlékem a tsampou; překrásné hvězdné nebe, které pravidelně (a s mimořádnou světelnou a zvukovou efektností) protínají rakety vysílané tu indickou, tu pákistánskou armádou… Jó rakety, to je dnes nějaká móda!
Je-li kde na světě ráj, je to IMO samozřejmě na Vrkoslavicích, ale Ladakh je taky OMG – kdo tam nebyl, FOMO na něj! Proč mám pocit, že ten text je strašlivě cringe? Aha, protože jsem zazenit doomer a pásl jsem husy s trilobitem! Hledáte v tom celém smysl? Jepičí módní pomíjivost na pozadí zkamenělé buddhistické tradice tisíců let. Dejme tomu. Ale ta jepice má život! Dobře. Ale ten kámen má vědomí!
Autor na cestě stopem napříč Asií v Ladakhu v roce 2000
