Brzy ráno spolu se Sebastianem vyrážíme z města Jinky do zcela jiného světa, do světa deštného lesa, původního syrového života, nebezpečí i absolutní svobody. Jestli v Etiopii platí nějaké zákony, zůstávají nejdále v Jince. Dál směrem k súdánské hranici platí zákon silnějšího a ještě dál na súdánské straně platí zákon toho, který první vystřelí. Všichni tři kráčíme tiše, každý se probírá ve svých myšlenkách v očekávání něčeho výjimečného. Někdy uprostřed dne spatřujeme první vesnici. Pomalu se blížíme. Pro Sebastiana je to úplná premiéra, a tak ho připravujeme na to, že nás také nemusí přivítat, ba že nás mohou i drsně vyhnat.
A to se také vzápětí děje. Hned jak si nás domorodci všimli, dostáváme se pod vydatnou sprchu kamení. Instinktivně si kryjeme hlavy a utíkáme zpátky do džungle. Sebastian je v šoku. Chce se okamžitě vrátit. Nebuď babitel švýcarský brachu. Uklidňujeme »helvétského cafúra« (no dobře, jsem jednušský kaťák no – ovšem až dnes, nikoli tehdy –, tak tedy »helvétského chlapýše«) tím, že se nám to stalo už mnohokrát a přidáváme dogonskou zkazku (ovšem záměrně vynecháváme pointu jak nás mále obětovali a nahrazujeme ji slaďoučkým happyendem). Sprška kamení je takový osvěžující žargon beze slov. Prostě jsme nepřišli vhod nebo jsme přišli ze špatné strany, kde může být obětní místo, případně tisíc jiných důvodů… Budeme pokračovat dál.
Asi za hodinu spatřujeme na cestě před námi postavu s batohem. Je to muž v barevném rasta oblečení, možná dokonce běloch. Blížíme se k němu. Už z dálky nás hlasitě zdraví a zvedá ruce, asi aby naznačil, že není nebezpečný. Dostává stejnou odpověď i od nás. Přeci jen jsme v divočině a tady se může odehrát cokoli. Opětujeme pozdrav a pohybem rukou i gesto přátelství. Za chvilku jsme u sebe. Blonďatý běloch se nám představuje. Jmenuje se Jacques, je z Jihoafrické republiky a putuje stopem a pěšky na sever, až do Egypta. Je velmi překvapen, že máme stejnou trasu, jen jsme k tomu ještě přidali celou západní Afriku.
Jacques je, stejně jako my, fascinován surmickými kmeny a rozhodl se je sám navštívit. Z jeho výrazu ale usuzuji, že je velmi rád, že nás tady potkal. Nabízíme mu, aby se přidal k nám, a on okamžitě přijímá. Naše mezinárodní parta podivínských tkáčů, co mají rádi nebezpečí, se rozrostla o dalšího člena. Několik takových zajímavých partiček už jsme na cestách světem vytvořili a většinou z toho vznikla přátelství na celý život. Najednou si uvědomuji, že jsem ten rasta outfit s blonďatou kšticí už někde viděl. Ptám se Jacquese, kudy přesně cestoval a kdy, abych se dopátral. Nakonec zjišťujeme, že jsme se několikrát minuli na stejných místech o několik dní, někdy dokonce jen o několik hodin, a setkali jsme se v kempu v Lusace. Jacques tam dorazil v noci a celé dopoledne spal. Bylo to právě to dopoledne, kdy jsme odtud odjížděli a já jsem si všiml těch jeho barevných šatů, z nichž trčely blonďaté vlasy.
Kráčíme tedy ve čtyřech dál a za nedlouho přicházíme k další vesnici. Velmi pomalu se přibližujeme, připraveni k okamžitému útěku. Situace je tady ale jiná. Všimly si nás děti a tahají z chýše dospělé. Raději zastavujeme a čekáme, jak nás přijmou. Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Dřevěná nebo terakotová labreta se v mursijském jazyce nazývá débíá túgóin. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další cestovatelské hranice. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.
Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi. Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to proboha může být?
Za chvilku se z oblaku prachu vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to sakumprásk netrvalo déle než pět minut.
Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a snad i zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět. Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno.
Po tomto bizarním surmickém zasvěcení jsme pochopili místní modus operandi. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.
„Dáte si čouda, lidi?“ přerušuje napjaté ticho Jacques a vytahuje posvátnou bylinu rastafariánů. Za chviličku už se všichni čtyři celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady stále ještě jsou kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří. (Skutečně tam jsou. Později jsem je navštívil v rámci terénního výzkumu jejich tradičního náboženství. Výsledky jsem (mimo mnoha dalších) shrnul k knize Africká náboženství.)
Dýmka míru nás uklidnila a otazníky v očích rozpustila do rudého bělma. Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování. Po prvních úvahách o návratu se rozhodujeme, že budeme pokračovat, a to i s vědomím, že domorodci jsou zvyklí na foťáky stejně dobře jako na svou nahotu a samopaly na zádech. Nemusíme je hned vidět jako judášence sebe samých. Prostě pochopili a dojí.
Cestou zpátky si Sebastian při skoku přes řeku vyvrkl kotník. Ten člověk má opravdu mimořádnou smůlu. On to prostě přitahuje. Jacques bere jeho batoh, Míša jeho velkou brašnu s foťákem a já ho podepírám, aby v bolestech došel. Aby toho nebylo málo, Jacquese něco štíplo do obličeje a ten mu otekl tak, že skoro nevidí. Místo očí má škvírky jako žiletky.
V tomto zuboženém stavu přicházíme po pětidenní túře divočinou do Jinky. Sebastian s Jacquesem míří do malé soukromé ordinace a my na pivo a na indžeru. Zvláštní je, už na tu prapodivnou indžeru máme i chuť, čemuž bychom ještě před týdnem rozhodně nevěřili.
Další den se setkáváme se Sebastianem a Jacquesem. Oba jsou ošetřeni. Jacques už vidí a Sebastian vyfasoval berle. Bude tady muset nějakou dobu zůstat. Ženkýl se ale nudit nebude, pohledných podběhel je tady více než kupa. – Nazítří se loučíme. Všichni máme namířeno přes Etiopii do Súdánu, my ale pojedeme stopem. Přejeme si štěstí a rozcházíme se…
Na cestě stopem do hlavního města Etiopie Addis Abeby by nebylo nic zvláštního, kdybychom se ve městě Arba Minch nedostali do další party. Ovšem součástí této obávané chasy nikdo dobrovolně netouží být. Dostali jsme se do spárů těch nejkrvelačnějších teroristů, nejhorších nepřátel cestovatelů, nejzákeřnějších stvoření, která vám vezmou veškerou chuť do další cesty – chytli jsme blechy. Kdo nikdy neměl blechy, stěží si představí, jak nepříjemní společníci to jsou. Během několika dní máme rozdrápaná břicha, boky, ruce a nohy až do krve. Blechy máme úplně všude a ve všem oblečení. Nelze se jich zbavit. Ve snaze sehnat nějaký přípravek, který by je zlikvidoval, si v obchodě vždy vysloužíme jen upřímný smích. Tady proti blechám nikdo nebojuje. Prostě se tady s nimi žije ve zvrácené symbióze. Představte si třicetistupňové teplo, těžký batoh na zádech a k tomu desítky blech, které vás neustále koušou po celém těle, a vy s tím prostě nemůžete nic dělat.
Na mouchy, které na nás neustále sedí a nemá cenu je odhánět, jsme si zvykli. Už mi nevadí dokonce ani v očích nebo v puse. Ale na kousání blech si nezvykneme. To se prostě nedá. Mám sžíravou chuť skočit do nějaké pece a uhořet spolu s těmi otravnými, zbytečnými tvory. »Nenávidím blechy!« (Jak jsme se jich (ne)zbavili a mnoho dalších historek i fotografií nahé Afriky najdete v knize Cesta k branám Damašku východní Afrikou.)
Mnohem více (a bez cenzury) v knihách:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku východní Afrikou. Praha: Akbar, 2016.
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
