Afričtí pygmejové Mbuti – v plurálu BaMbuti – jsou pravděpodobně nejstaršími lidskými obyvateli střední Afriky. Dodnes přežívají v nepočetných klanech zejména na březích řeky Kongo. Jejich život zůstal po mnohá tisíciletí kulturního vývoje lidstva velmi prostý, zdánlivě nezměněný, to však neznamená, že nemají bohaté kulturní a náboženské tradice, ba právě naopak: pygmejové stojí například u zrodu komplexního náboženství bwiti, v němž jde o hluboké sebepoznání, nahlédnutí skutečné reality za pomoci složitých iniciačních obřadů, při nichž se přijímá velké množství silně halucinogenní ibogy.
Pygmejové drží pochodeň nejstarších lidí v tajemných hlubinách střední Afriky, a tak jejich náboženství můžeme nahlížet jako pramen tryskající ze samého počátku, kdy se člověk probudil do rozumem obdařeného bytí a začal spřádat své představy o tom, co jej přesahuje. Bohužel však, vzhledem k absenci písemných pramenů pygmejského původu, nelze prozatím ověřit do jaké míry je jejich náboženství ovlivněné bantuskými náboženskými systémy a do jaké míry k nám skrze obtížně definovatelnou časovou periodu prosvítá přes bantuský nátěr onen originální pygmejský pramen vztahu člověka a jeho Boha.
Nejvyšší bůh Khonvoum a hromovládce Gore
Pygmejové Mbuti znají rozličné bohy a ústně o nich tradují prastaré mytologické příběhy. Nejvyšším bohem panteonu pygmejů Mbuti je Khonvoum – bůh lovu, vládnoucí pomocí luku vyrobeného ze dvou hadů, jevící se lidem jako duha. Každý den po setmění Khonvoum shromažďuje hvězdy a vrhá je do slunce, aby jej oživil pro další den. Někdy se sklání k lidem prostřednictvím boha bouře a hromu Gora, který se může jevit také jako slon. Jindy může přijít Khonvoum za člověkem v podobě chameleona, a právě zde můžeme tušit ovlivnění bantuskými náboženstvími, kde hraje chameleon velkou roli při zvěstování smrti. Nejvyšší bůh Khonvoum stvořil člověka z hlíny; tento prvek je v tradičních afrických náboženstvích běžný a souzní také s křesťanskou a islámskou misií, která Afriku v posledních staletích přikryla pod těžko průhledný naukový příkrov, pod nímž lze často spíše tušit než vidět původní představy tamějších obyvatel v čase před příchodem monoteistické misie. Stvoření člověka z prachu země či hlíny se však zdá být mnohým náboženstvím oním prastarým společným jmenovatelem.
Bůh měsíce se mezi pygmeji Mbuti nazývá Arebati, ovšem podle tradice jiných kmenů žijících ve stejné oblasti je právě Arebati stvořitelem lidí. Bůh lesů, který dodává lovcům (pro přežití lidí tolik potřebnou) zvěř, se nazývá Tore, který může být rovněž chápán jako bůh bouře. Vztah Tora a Gora je nejasný, může jít o jedno božstvo a různou výslovnost v různých dialektech. Tore se v iniciačních rituálech projevuje jako leopard.
Tore a příchod smrti
Zatímco v bantuských náboženstvích je s příchodem smrti spjatá ještěrka a chameleon, pygmejové Mbuti mají svůj originální mýtus: podle jejich tradice první pygmejové ukradli Torovi oheň; ten je pronásledoval, ale nechytil a když se vrátil domů, zjistil, že jeho matka mezitím zemřela – za trest rozhodl, že lidé budou také smrtelní a seslal na zemi smrt.
Duše člověka je nazývána megbe. Když člověk zemře, jeho nejstarší potomek přiloží svá ústa na ústa nebožtíka a vdechne část jeho duše, čímž jistým způsobem zajistí určité přežívání zemřelého ve svém rodu. Další část duše zemřelého by měla obývat zvíře, které má daný kmen na svém totemu, u pygmejů Mbuti je to často šimpanz nebo leopard. Pokud potomek nevdechne část duše nebo je klanové zvíře zabito, zmizí duše v džungli, kde se stane poloviditelnou bytostí zvanou lodi a takto žije s jí podobnými navěky. Podle jiné verze tradice se část duše transformuje do lodi vždy. Lodi jsou živým lidem neviditelní.
Pygmejové Mbuti jsou jednou z několika původních pygmejských skupin, které obývaly střední Afriku patrně před příchodem dalších etnik. Zajímavá je rovněž skutečnost, že pygmejové nemají svůj jazyk, ale podle oblastí, jež obývají, hovoří středosúdánskými nebo bantuskými jazyky – jako je jazyk Bila – v rozličných dialektech. Stejně jako ostatní středoafričtí pygmejové, dosahují také lidé etnika Mbuti relativně malého vzrůstu, dospělí muži většinou nedosáhnou výšky 150 cm. Žijí hluboko v lesích v povodí nejvodnatější řeky Afriky Konga v menších skupinkách v počtu dvaceti až šedesáti lidí. Celkem je pygmejů Mbuti podle odhadů přibližně 30 až 40 tisíc osob. V pygmejské společnosti Mbuti není žádná společenská hierarchie, všichni jsou si zcela rovni.
Tradiční (a opět řádně odlehčené) závěrečné vyprávění
Už když Klungu lezl na ten nehorázně vysoký strom, neměl z toho vůbec dobrý pocit. Nahoře už více méně věděl, že skáče do pěkného průseru. Jeho předtucha se bohužel za pár chvil více než potvrdila. A říkám-li více než, věřte, že více než. Liánu si na nohu uvázal správně, dokonce pro sichr přidal uzel navíc, ale nemohl ovlivnit to, jak pár metrů nad ním starý zchátralý šprýmař Kwege uváže liánu na pevnou větev, která měla být oporou jeho života. Vyschlý stařec Kwege se v koruně stromu futroval halucinogenní ibogou od samého rána – vlastně si tajně dopřál už včerejšího večera a ještě vlastněji byl sjetej imrvére – a vůbec už nevěděl, co znamená uzel. Díval se na liánu a kladl si až příliš filozofické otázky, které kroužily spíše kolem vesmírného zauzlení životních energií ve spektrálních třídách a s uzlem z liány už neměly bohužel pranic společného. (Kdo by ale chtěl Kwega zbrkle odsoudit, měl by se zkusit pořádně nafedrovat ibogou a potom uvázat kloudný uzel! A navíc starý Kwege to myslel dobře, jen to prostě přepískl s ibogou – to se holt stává i těm nejspolehlivějším!) Klungu zcela správně cítil, že nemá skákat, ale může člověk odmítnout svůj vlastní přechodový rituál? Může dospělý zůstat dítětem? Může se z chlapce v předepsaném věku nestát muž? Nemůže!
Skočit musel, a proto se snažil uchlácholit myšlenkou, že to, co cítí, je prostě obyčejný strach a právě jeho překonání je tím krokem do onoho slibovaného mužství. Celkem to dávalo smysl a skoro ho to i trochu… ale ne, vůbec ho to neuklidnilo. Podíval se dolů na rozjařenou skupinku asi třiceti pygmejů svého klanu. Otec ho ze země pobízel, aby neváhal a předvedl pořádný (hrdého pygmeje hodný) skok, který ho učiní mužem. Divoce na něj mával zmatlaný ibogou a jáhlovým pivem. Matka tleskala a tančila spolu s ostatními a všichni do jednoho byli těžce pod parou alkaloidu ibogainu. Ne tak Klungu. Přechodový rituál se totiž musí vykonat ve zcela střízlivém stavu. Orosený strachem zíral dolů v předtuše vlastní smrti. Přesněji řečeno – a pohled dolů to vypovídal zcela jasně – hodně bolestivé a blbé smrti. A aby toho nebylo málo, smrti jen dva až tři metry vzdálené své milované – překrásné mladičké pygmejce Mlumwi. I ona se dole smála a mávala a tančila do divoké hudby tradičního nástroje s tykvovými rezonátory a ňadérka jí nadskakovala a těšila se, až její milý skočí a stane se mužem a možná už večer… možná už tento večer…
Neskočit nešlo – chlapec nemůže ze stromu slézt a vysvětlovat jásajícím přihlížejícím, že má ze skoku blbý pocit, na to se mezi pygmeji prostě nehraje –, skočit ale znamenalo zahodit pud sebezáchovy a snažit se nevidět všechny ty rekurentní varující signály v mysli. A že jich bylo. Jak ale rozeznat pud sebezáchovy od obyčejného strachu? Když už bylo čekání na výsost trapné, učinil ten jeden nepatrný krok do prázdna. Letěl nádherně. Propnutý jako luk, vyrýsovaný jako pletenec hadů, nablýskaný potem némlich jako mahagonový totem. Čirá pygmejská krása. Lidé ječeli, děti vřískaly, otec s matkou hrdostí oněměli. To všechno ale trvalo jen dvě kratičké vteřinky – respektive dva kratičké okamžiky, protože vteřinky pygmejové neznají.
Potom přišel nečekaný šok. Klungu řítící se po hlavě vstříc svému konci nezůstal viset na správně uvázané liáně, jak pygmejové očekávali, ani nezmizel do pasu v zemině, jak asi očekává čtenář, ale narazil svou svištící hlavou přímo do hlavy stále ještě němým úžasem opojeného, zároveň už ale také překvapeného a v nejposlednějším okamžiku vyděšeného otce. Klungu se zabořil do táty podle všech zákonů fyziky – které pygmejové znají jako zákony matky přírody, respektive otce Khonvouma, neboť fyzika jako taková ještě do pygmejské výuky nedorazila a malé pygmeje doposud nestresuje. A byly to zákony neúprosné. Skoro by se řeklo zlé, kdyby fyzika nebo zákony otce Khonvouma takové slovo znaly. Ze dvou těl bylo jedno s nohama na obou stranách. Mezi čtyřma nohama bylo cosi, na co se nikdo z přítomných pygmejů nechtěl dívat.
První dítě vyzvrátilo obsah žaludku hned po dvou okamžicích a spustilo dominově rytmizované vrhy mnoha přítomných. Když se odpoutali od čehosi se čtyřma nohama, podívali se vzhůru, kde spatřili vytlemenou (a v tomtéž okamžiku z výtlemu do výděsu transformovanou) tvář starého Kwegeho, který si teprve teď uvědomil, že pozapomněl na svůj jediný úkol – uvázat ten zatracený uzel. Ve stejnou chvíli vystřízlivěl, posbíral svou čest, a protože přešlapy se mezi pygmeji řeší ihned a radikálně (neboť ostuda – gór ostuda se čtyřnohým koncem – na člověku lpí jak mazlavý sliz, který znemožňuje dýchat) vzpřímil se a hodil z výšky výstavního námořníka. Zapíchl se do zeminy až po pás a vedle prapodivné bytosti se čtyřma nohama se objevily další dvě nohy cukavě trčící z konžské země. Následovalo druhé kolo hromadného vrhu a rozchod do nedalekých chýší.
