Vyprávění o velké ničivé potopě seslané vyšší mocností dokládají historikové – v rozličných místně modifikovaných variantách – v mnoha kulturách po celém světě, přičemž motiv a smysl příběhu je velmi podobný. Známé je předovýchodní pojetí, které se celosvětově rozšířilo díky Starému zákonu Bible; nejedná se však o původní hebrejský příběh a není ani nejstarší zaznamenaný, navazuje totiž na starší babylonský a ještě starší sumerský text. Společným jmenovatelem všech světových mýtů o velké potopě je Bůh, bohové či božstva trestající lidstvo ničivou potopou, vědomí hříchu člověka, který trestu předchází a přežití vyvoleného spravedlivého, případně spravedlivých díky lodi, nebo arše.
Původ mýtu o potopě světa
Vzájemné ovlivnění sumerských, akkadských, hebrejských a později také řeckých verzí potopy světa (samozřejmě v diachronním slova smyslu) je více než pravděpodobné. Vzájemné ovlivnění předovýchodních verzí s verzí indickou či čínskou je rovněž možné. Na straně druhé je těžko představitelné rozšíření předovýchodního mýtu na americký kontinent a do Austrálie. Nutno ovšem dodat, že taková hypotéza také existuje a není zcela nemožná, neboť originální mýtus o potopě byl doložen také v ústní tradici Eskymáků a je známo, že v jistých dobách a konkrétních tuhých zimách Eskymáci migrovali mezi Dálným východem a nejsevernější oblastí Ameriky. Právě od nich mohlo vyprávění v předkolumbovské době putovat k severoamerickým a mezoamerickým kulturám, a dále na jih až ke kulturám jihoamerickým.
Společný smysl mýtů o velké potopě je – vedle mnoha rozdílů ve formě příběhu – po celém světě podobný. Dnes považujeme výpověď o hříšném lidstvu za pochopitelnou, ovšem v době vzniku prvních sumerských zapsaných verzí na přelomu 3. a 2. tis. př. n. l. se vědomá reflexe hříchu teprve rodila. Ve starším sumerském náboženství patrně pojem hříchu nebyl příliš rozvinutý, ale snad právě odtud pochází. V období formulace sumerského mýtu o potopě zapsaného klínovým písmem na hliněných tabulkách začalo být vědomí hříchu obecně a také hříchu osobního hlouběji reflektováno. Ucelenou reflexi hříchu ovšem nalezneme v mezopotámské oblasti až v období mezi lety 1350–1050 př. n. l., kdy vznikl tzv. katalog hříchů nazvaný Šurpu (česky spálení). Hebrejská písemná formulace mravů, zákona a hříchu je o stovky let mladší, ovšem dozajista pramení v mnohem starších ústních memoárech. Odborníci předpokládají, že sumerští myslitelé někdy ve 3. tis. př. n. l. vystavěli základy teologie, z níž později čerpal celý starověký Přední východ, zejména v oblasti stvoření, vztahu Boha/bohů k člověku a jeho narušení hříchem.
Význam příběhu
Prastarý příběh o potopě přináší uvědomění narušeného vztahu k Bohu/bohům/božstvům překročením člověku nastavených pravidel, nedostatečnou bohoslužbou či nemorálním jednáním. Spolu s vědomím hříchu se v nejstarších dochovaných vrstvách příběhu objevuje reflexe diferenciace dobra a zla a lidského postoje k témuž v morální rovině. Příběh o potopě světa sleduje linii: (1.) hřích, (2.) trest v podobě ničivé potopy, které zdecimuje lidstvo, (3.) obnovení lidstva díky přežití spravedlivého, (4.) Boží příslib.
Z nejstarší sumerské verze, jejíž části se dochovali na fragmentech hliněných tabulek z počátku 2. tis. př. n. l. nalezených v Nippuru, kde byl příběh o potopě světa podán samostatně, se upravený příběh dostal do akkadské verze, kde je součástí vyprávění o stvoření světa; později byl znovu upraven a zapracován do eposu o Gilgamešovi, který je dobře dochován zejména v mladší akkadské verzi. Nalezeny byly také fragmenty překladů do churritštiny i chetitštiny z druhé pol. 2. tis. př. n. l. Právě tato verze vyprávění o potopě světa je nápadně podobná biblickému vyprávění, které ji někdy po vládě krále Šalomouna převzalo a přizpůsobilo své logice ve vztahu Hospodina a člověka.
Z fragmentů nejstarší dochované sumerské verze příběhu o potopě se dozvídáme, že oním spravedlivým, který byl ušetřen, postavil obří archu, a tak přežil, byl Ziusudra. Bohové seslali na zemi ničivou povodeň řádící sedm dní a nocí. Bohové An a Enlil si Ziusudru zamilovali a darovali mu po potopě věčný božský život. V mladší akkadské verzi byl oním spravedlivým Atrachasís, jehož varoval bůh Enki, aby postavil archu ve tvaru krychle. Trestajícím bohem sesílajícím potopu byl v této verzi Enlil, který nakonec obdařil Atrachasíse nesmrtelností. Patrně z tohoto vyprávění se příběh dostal do vyprávění o Gilgamešovi. V babylonské verzi příběhu, která je součástí eposu o Gilgamešovi je oním spravedlivým Utnapishtim, jehož varoval bůh Ea (sumerský Enki). Po potopě obdržel Utnapishtim i jeho žena od bohů nesmrtelnost.
Trestající i nesmrtelnost darující dingirové
Podle jedné z nejmladších předovýchodních verzí příběhu zaznamenané ve Starém zákoně (Gn 6–9) stojí za potopou světa Hospodin, který tím potrestal hříšné lidstvo a při životě zachoval pouze spravedlivého Noema a jeho rod. Morální spoušť způsobila spoušť přírodní. Noe byl varován, podle pokynů Hospodina zhotovil plavidlo (tzv. Noemovu archu), ve kterém s rodinou a zvířaty přežili ničivou potopu. Celé dobrodružství včetně dlouhého čekání v pohoří Ararat trvalo více než rok a plavba byla téměř půlroční. Po potopě Bůh uzavřel s Noemem a jeho syny smlouvu vztahující se na celé budoucí lidstvo a zpečetil ji znamením duhy. Smlouva je mimochodem klíčovým teologickým pojmem Starého zákona.
Sumerská kosmologie a teologie komponovaná do podoby bájí, eposů či básní významně ovlivnila mnohá témata otevřená v nejstarších hebrejských textech Tóry, kde byla retrospektivně monoteisticky „vyčištěna“ ze sumerské polyteistické představy. V sumerské perspektivě byla celá škála nadpřirozených, nesmrtelných bytostí, tedy bohů/božstev stojících za původem vesmíru, tehdy nazývaných dingirové. Nejvýznamnější z mnoha sumerských dingirů byli An – bůh nebe, Enlil – bůh vzduchu, Enki – bůh vod a Ninchursag – velká matka bohů. Cesta od množství dingirů k jedinému Hospodinu trvala na Předním východě tisíciletí a explicitně zazněla až ve slavném deuteronomickém Šema Jisra´el (Dt 6,4).
Hebrejští svatopisci přejali nejen příběh o potopě světa, ale rovněž některé básnické črty stvoření světa a člověka. Na tento prastarý materiál však postavili svoji originální teologii, a tak navzdory často až zarážející podobnosti příběhů a použitých forem vyjádření, je smysl jak u Sumerů, tak u Hebrejů originální. Obě tradice např. shledávají člověka stvořeného Bohem z prachu země, po nikoli nepodobném náčrtu stvoření nebe a země, obě tradice hovoří o stvoření člověka podle podoby Boží (a nápadně podobných motivů je více), ovšem podle Sumerů jen pro potřeby a potěšení bohů, zatímco podle Hebrejů pro důstojné a svobodné přátelství s Bohem. Nepočetný národ Hebrejů nakonec sumerský příběh o potopě světa podivuhodně efektivně rozšířil doslova po celém světě.
Tradiční závěrečné vyprávění
Při své poslední cestě po Sýrii – mimochodem zemi krásné a mému srdci blízké – jsem kousek za Palmyrou zakopl o jakýsi větší fragment hliněné tabulky. V tutéž chvíli jsem docenil své předchozí studium sumerského klínového písma – do té doby jsem si totiž myslel (a vzhledem k délce studia mě to často až sžíralo!), že tato znalost mi v životě nebude mnoho platná, ale vida! Nadpis chyběl – respektive obsahoval jen nepatrnou část jednoho klínového znaku –, ale podle dalšího textu jsem jej lege artis snadno domyslel. Podle mého prvního zběžného přezkoumání tabulka obsahovala asi jedno procento textu příběhu, ovšem bylo to právě to jedno nejdůležitější procento, a proto nebylo těžké těch zbývajících devětadevadesát dovodit. V rozrušení jsem jej napsal přímo klínovým písmem do svého telefonu – obsolentní aplikace na klínové písmo se mi také tehdy nezdála jako úplně nejefektivnější porichtung pro praxi, ale opět vida! Při pozdější kontrole a přepisu do češtiny jsem zjistil, že ve skutečnosti tabulka obsahovala procento a půl. Předkládám příběh beze změn; pasáž, která byla na tabulce – později jsem tabulku docela dobře prodal a peníze ihned rozdal chudým (ten účet ve Švýcarsku jsem zakládal z úplně jiných důvodů) –, jsem pro pořádek vytučnil.
Kterak se mezi lidmi uvelebil hřích a Nebeský ten bordel spláchnul
Na počátku času – to ještě plynul hezky volně, táhl se jako med a nikoho moc nehonil – žili lidé v celkové harmonii. Měli za úkol zalidnit zemi, a tak na tom úkolu velmi svědomitě pracovali. Dělalo se na tom prakticky bez přestávky, prostě pořád. Všichni se radostně pářili, vzdychalo to ze všech stran (zlí jazykové by dnes řekli, že se souložilo, jak vo zlatý vidle, a daleko pozdější římské bakchanálie byly jen hodně nepovedenou ozvěnou těch starodávných orgií) a děti se rodily s úsměvem na rtech a s radostí do života. Na svět ale přišel ohromný trotl – tedy nebyl ohromný fyzicky, byl to spíše menší chlapík, ale svou trotlovitostí skutečně ostatní přerůstal a vynikal! – a vysvětlil lidem, že ti, kdo žijí na jedné straně řeky, jsou lepší, než ti zpoza druhého břehu. Jeho moc rostla a lidé nakonec věřili, že jsou jedni lepší než druzí a že ti druzí by se vlastně měli vyvraždit. Došlo k nespontánnímu narušení harmonie (nikoli úplně nepodobnému spontánnímu narušení symetrie).
Velký malý trotl vykolíkoval kus země a lidem vysvětlil, že ten prostor uvnitř je takzvaná vlast a za tu je skvělé vraždit a neváhat položit život vlastní. Život prý totiž valnou hodnotu nemá, ale vlast! A tak se lidé začali vraždit, řezat si hlavy, napichovat je na kůly, a když už nebylo koho vraždit, kolíky té takzvané vlasti kousek posunuli. Někteří za vykolíkované území umírat nechtěli a byli i tací, kterým bylo přímo žinantní vraždit ty druhé – takové buď rovnou setnuli nebo je poslali do předem prohraných bojů. Nakonec už byli se svými kolíky daleko za řekou, a tak se musel změnit příběh. Ti špatní nebyli lidé za řekou, to už byli koneckonců naši (nebo vaši? No prostě jejich.), ti špatní byli všichni vně kolíků, vně takzvané vlasti. A jak každý člověk, dokonce i bloud obdařený tak malou špetkou rozumu, že v touze plnit své rozmnožovací pokyny strčil úd do včelího úlu, a tím obřím naběhlým nástrojem potom honil vyděšené ženy po louce, věděl, vlast je přece mnohem víc než člověk, ba dokonce mnohem víc než Bůh. To se ale Bohu postupně přestalo líbit – původně si byl s lidmi tak blízko a oni ho teď vyměnili za vlast! – a protože právě poslouchal sumerské mudrce, jak si vyprávěli příběh o velké potopě – čímž pochopitelně mysleli pravidelné jarní vylití Eufratu – rozhodl se, že na zemi zavede pojem plagiát. Sumerský příběh vzal doslovně a ty pitomce, co se zabíjeli s plnou hubou vlasti, prostě spláchnul. Jenom jeden podivín, který místo aby honil lidi za kolíky a nořil do jejich prašivých srdcí nabroušený klacek, stavěl jakousi bárku a lidi se mu smáli a klepali si na čelo. Když se pak hromadně topili a nebyl to hezký pohled – plácali se tam na hladině a zalykali se a úpěli a pak se nořili do hloubky a sem tam vyšla bublina – řekl ve své bárce: měli jste více poslouchat Boha a méně ta hovada, co kolíkovala zemi.
Zde moje rekonstrukce končí, podle vytučněných slov, které jsem spolehlivě identifikoval, je zjevné, že mnou rekonstruovaný text nemůže být daleko od původního příběhu. Popravdě řečeno, Syřané ve vesničce za Palmyrou přidávají do vodních dýmek starobylé koření a je možné – i když dle mého poctivého soudu málo pravděpodobné – že mou rekonstrukci textu mohlo ono sdílení vodní dýmky mírně ovlivnit, takže berte to plus mínus jedno dvě slova. Na druhou stranu chlapi u kávy říkali, že něco podobného jim vykládala babička, když byli malí, a že vzhledem k faktu, že v Sýrii se dnes opět zabíjí kvůli kolíkům v zemi, nebylo by od věci to všechno zase pěkně spláchnout. Lidi jsou totiž čím dál větší svině a furt und furt by jenom posouvali kolíky. Přitom rozkaz zněl jasně: množit se a ne se zabíjet!
