Mohamed se narodil před čtyřiceti lety v malé vesnici nedaleko egyptského Luxoru (v chudé rodině jako všichni jeho kamarádi, se kterými si hrával před mešitou po společné bohoslužbě). Miluje kávu, karty, domino, Nil a fotbal. Pokukuje po Fatimě, ale ještě zdaleka nemá na věno, takže zatím smůla. (Doufá, že na Fatimu dřív nenašetří ten trotl Ahle Laot z vedlejšího baráku.) – Ruda je také čtyřicátník z české vysočinské vesnice Střítež – narodil se tam, oženil se tam, převzal po rodičích starší dům, který svýma šikovnýma rukama docela obstojně opravil (a přistavěl devadesátkový výklenek) a dokonce našetřil na nová okna se zlatými mřížkami.
Mohamed do školy nechodil, zná pouze hovorovou arabštinu, psát neumí, ale považuje to za zcela normální stav, neboť přesně tak to mají všichni jeho přátelé. Samozřejmě je muslim – slovo samozřejmě je zcela na místě, neboť Mohamed byl vychován v přísně muslimském prostředí, jiná náboženství nezná, bezvěrectví je pro něho naprosto nemravný pojem a nikdy ho nenapadlo, že by nebyl muslimem, něco takového prostě nepřichází v úvahu, o takových věcech ani nepřemýšlí, je to krajně nevhodné, nemravné a vůbec… divné. – Ruda je vyučený zedník, šikovný, takže má dostatek práce, s malým synem chodí do Sebranic na fotbal, záliby své dcery nechává na manželce, která mu bohužel od svatby poměrně silně ztloustla, nicméně Rudovi už po letech vysedávání v hospodě u karet také přibylo pěkné břicho, takže stav je vyrovnaný. Ruda v Boha nevěří stejně jako jeho kamarádi; kdyby se ho někdo na víru zeptal, což se naprosto nestává (proč by proboha mělo?), asi by se označil za ateistu, ale popravdě o tom nikdy nepřemýšlel, vždyť nežijeme ve středověku, ale v moderní době a dnes už se přeci nevěří, všechno vysvětlili vědci, ti podivíni zalezlí ve svých vědeckých dírách, co by u Rudy v hospodě dostali místo piva pěstí. Přemýšlet o víře je nevhodné, nenormální a vůbec… divné.
Mohamed žije tradičně, stejně jako jeho otec, děda a tak dále (snad až k Abrahámovi). Nosí volnou dželábii, v souladu s módou dlouhý pěstěný nehet na levém malíčku, nablýskané kožené sandály (a když jde do města nebo do mešity, uváže si sváteční turban). Považuje se za zcela normálního člověka s pečlivě zastřiženým knírkem, o který mu pečuje pouliční barber. Zvrat v jeho životě přišel, když se jeho kamarád Mustafa vrátil po roce z Hurghady, kde pracoval, aby přivezl rodině vydělané peníze, odpočinul si a vrátil se do Hurghady za prací. Slovo dalo slovo a Mohamed vyrazil na sklonku roku ve sváteční dželábii s Koránem v kapse do Hurghady za prací.
Po deseti letech Rudovy poctivé zedničiny a šetření se manželka rozhodla, že v souladu s obecnou módou (principiálně nikoli nepodobnou dlouhému malíčku, který frčí na Luxorsku) poletí rodina na přelomu roku do egyptské Hurghady na all inclusive dovolenou, aby trochu zatraktivnila svůj jednotvárný Facebook, kam denně sype své talentované děti, které to jednou, jak množství lajků jednoznačně naznačuje, někam dotáhnou. Ruda se do letadla bojí – je to krajně podezřelý stroj, který do jeho normality prostě nepatří –, ale fakt, že v hotelu může popíjet od rána do večera co hrdlo ráčí – a že Rudovo hrdlo zatraceně ráčí, on dává význam slovu ráčí! –, byl silný argument. Manželka věděla, manželka zdůrazňovala.
Je horké odpoledne, na poslední prosincový den nezvykle horké, Hurghada, hlavní silnice (Al Sheration Street) podél velkých hotelů při pobřeží. Mohamed se ubytoval u kamaráda a jde hledat mešitu. Je rozčarovaný, trochu vystrašený, překvapený; všechno je tak jiné než v jeho rodné vesnici – vůbec si nepřipadá jako v Egyptě. Zamyšleně kráčí ve sváteční dželábii po chodníku a všemu se diví. (Například se tady nenosí dlouhé malíčky. Nevěřícně si hladí naolejovaný knírek.) Z hotelu Seagull právě vyšel obtloustlý běloch v červených kraťasech potištěných lebkami (do půl těla obnažený, svítivě zelené kroksy na nohou, na levé ruce vykérovaný tygr, na pravé jména jeho dětí velkým švabachem, na levém lýtku vybledlý ostnatý drát, na pravém FC Střítež) a vyrazil po chodníku opačným směrem. Na tváři delší vous, vyholené strany lebky a nad nimi vlastníma rukama vymodelovaná (a řádně nagelovaná) vlna ve stylu chodím-v-Litomyšli-do-barberu. Je to Ruda v plavkách, který po čtyřech pivech, jimiž zalil oběd, dostal kuráž podívat se kolem hotelu. Je rozčarovaný, trochu vystrašený, překvapený; všechno je tak jiné než očekával – vůbec si nepřipadá jako v Egyptě. Kde jsou ty pyramidy a takové ty sochy faraonů z prospektu? Myslel si, že alespoň ty základní památky si po obědě oběhne. Zamyšleně kráčí po chodníku, kouká vzhůru na nízko letící letadlo, uvažuje o tom, jak něco tak velkého a těžkého může plout vzduchem, a vráží do Mohameda.
Právě se střetli dva neznámí lidé, dvě neznámé kultury, dvě odlišná náboženství, dvě naprosto zcestná předporozumění tomu druhému. Ruda mluví pouze česky, Mohamed pouze arabsky. Po čtyřech pivech se Ruda vyjadřuje velmi jednoduše a jadrně, v překladu do kultivovanějšího jazyka to zní asi takto: Zatraceně, co je to za tmavé strašidlo v noční košili? Jen aby to nebyl nějaký ten terorista? Snad nevytáhne nůž a nepobodá mě. Mám mu ji preventivně natáhnout? Proč se vlastně peče v tom prostěradle a co to má na hlavě? Nemá pod tím bombu? V cestovce říkali, že mimo hotel číhá přímé nebezpečí. Rychle zkontrolovat vyboulenou kapsu s peněženkou a all inclusive pásek na ruce (důležitá permanentka do baru). Krátce koukne Mohamedovi do očí. Co si asi myslí?
Pro velkého Boha a jeho Proroka, probleskne Mohamedovi hlavou, co to je? Nahatý tlustý chlupatý běloch ve městě? To je vrchol neslušnosti, pohrdání slušnými lidmi, nemravné, nechutné, hnusné! Před těmi nás varovali v mešitě, prý plivou na našeho Proroka, nemodlí se a od rána do večera se opíjejí. Takové si pustit do naší vísky, brzy máme místo mešity hospodu! Raději mu rychle uhnu z cesty. Toto jsou ti turisté? Hrůza! Mohamed kontroluje, zda si nezlomil nehet na malíčku, upravuje knírek a arabsky se omlouvá, jenže Ruda – rovnající si vlnu na hlavě – mu nerozumí. Nemluví stejnou řečí, nerozumí kultuře toho druhého, nevěří ve stejného Boha, jeden o druhém má to nejnižší zhnusené mínění. Ruda česky nadává. Dal by si pivo, raději se vrátí do hotelu, bez tak se to tu hemží těmi fundamentalisty, co se nám hrnou do Evropy. Tyhle strašáky na Vysočině rozhodně nechceme. Ještě aby nám ve Stříteži postavili mešitu! Snad přímo vedle hospody. Nedejbože místo hospody! Oba muži se s nedůvěřivými pohledy obešli a zmizeli v ruchu hulákající Hurghady.
Jeden z deseti Mohamedů se po prvním kulturním šoku (ve střetu s Rudou) ihned vrátí do rodné vesnice a nasytí starousedlíky historkami o zvrhlých turistech z Evropy. Jeden z deseti Mohamedů je tak znechucen, že se v mešitě radikalizuje a považuje za povinnost proti takové zvrhlosti a neslušnosti bojovat. Osm z deseti Mohamedů se přizpůsobí. Jeden až dva z deseti Mohamedů si nakonec vezmou Evropanku za ženu. Deset z deseti Evropanek, které si vezmou Mohameda říká: Já samozřejmě vím, jací jsou Arabové, ale ten můj je jiný.
Devět z deseti Rudů už na dovolené hotel neopustí. Devět z deseti Rudů neprojeví žádný další zájem o cizí kulturu, náboženství či tradici a historii. Stejně to má devět z deseti Mohamedů. Pět až šest z deseti Rudů se nakonec rozvede, snad i kvůli all inclusive dovoleným. Co se však týče silvestrovských oslav, Ruda i Mohamed si je (navzdory rozličně dlouhým malíčkům a těm dalším detailům) užijí: Ruda na baru (s pivkem, panákem a cígem v koutku), Mohamed v čajovně (s kávou, dominem a šíšou v koutku).
