Jorubové jsou etnikem žijícím především v Nigérii, v menších počtech v Beninu, v Ghaně, v Togu a v diasporách v severní Americe a v Evropě. Jejich centrem je Nigérie – nejlidnatější země Afriky – kde tvoří přibližně 15 % tamějších obyvatel. Hovoří jorubským jazykem, který patří do voltsko-nigerské větve nigero-konžské jazykové rodiny.
Klíčovou roli v tradičním náboženství Jorubů hrají božstva nazývaná oriša. Podle těchto božstev či duchů – orišů – se jorubské náboženství často v simplifikující zkratce nazývá jednoduše oriša, v jorubském jazyce òrìṣà. Přesto je však přesnější diferencovat, a proto budu rozlišovat mezi jorubským náboženstvím jako obecnějším souhrnem náboženské tradice Jorubů a orišou jako božstvem/duchem v jorubském náboženství. Samo jorubské náboženství se v jorubském jazyce nazývá Ìṣẹ̀ṣẹ, což je spojení dvou slov znamenající „zdroj tradice“.
Orišové, osud a stvořitel
V jorubském náboženství existuje obsáhlá rozvinutá kosmologie. Všechny lidské bytosti mají své àyànmọ́, což lze chápat jako předurčení, osud. Předpokládá se, že duch každého člověka se po smrti nakonec spojí s Bohem stvořitelem, nejvyšším Bohem v jorubském panteonu, jenž je nazýván Olodumar, jinak též Olorun (s významem „majitel oblohy“). Jorubské náboženství je podle historiků velmi staré, někteří autoři postulují, že jde o jedno z nejstarších náboženství světa.
Olodumar je nejvyšší Bůh, největší z desítek orišů; všechna božstva – orišové – jorubského panteonu by měla být syny a dcerami Olodumareho. Jméno Boha je složeninou ze slov „vlastník zdroje stvoření, jenž se nevyprázdní“. Olodumar po stvoření světa seslal oriši vedené Obatalou, aby dotvořili podmínky pro lidský život. Obatala podle tradice také založil město Ife, které je dodnes považováno za centrum jorubského náboženství a město svaté. Zde měl Olodumar přivést do bytí první lidské bytosti; stvořil je z hlíny a poté obdařil dechem života. Město je Joruby chápáno jako kolébka lidské existence a jeho současný název je Ile-Ife.
Trojjediný Olodumar?
Nejvyšší Bůh Olodumar sesílá na zemi oriši, aby propojovali duchovní nesmrtelný svět se světem fyzickým, a těm, kdo vyznávají jorubské náboženství, pomáhají duchovně růst a naplňovat svůj pozemský osud, aby se nakonec s Bohem spojili v jedno. V některých verzích jsou Olodumar a Olorun odlišné božské entity, nejčastěji jde ale o jednoho nejvyššího Boha a pouze odlišná jména. Při rozhovorech s věřícími jsem zaznamenal také verzi, kdy jsou jména Olodumar, Olorun a Ologi třemi tvářemi nebo projevy jednoho Boha. Zde je cítit inspirace křesťanskou misií a importem myšlenky Trojjediného Boha – v tomto případě v modalistické (nebo též sabelianistické) verzi –, ovšem vzhledem k absenci předkřesťanské náboženské literatury jorubského původu nelze jednoznačně verifikovat ani falzifikovat původnost této myšlenky.
Podle rozšířeného jorubského mýtu byl původně Olorun Bohem nebe, zatímco Olokun byla bohyní vody. Jejich království byla oddělená, pevnina dosud neexistovala. S nápadem stvořit pevninu a na ní veškerý život, přišel za Olorunem Obatala. Olorun mu požehnal, Obatala se spustil z nebe na zlatém řetězu, ve vodách stvořil zemi, na ní veškerý život včetně člověka a nějaký čas mezi lidmi také sám žil. Když dotvořil svůj záměr, vyšplhal po zlatém řetězu zpět na nebesa.
Ostatní orišové slyšeli o kráse Obatalova stvoření a chtěli se na zemi podívat. Obatala souhlasil a trval na tom, že pokud už budou na zemi, musí poslouchat modlitby lidí a přiložit ruku k dílu. Orišové tak získali rozličné úkoly a kompetence. To ovšem rozhněvalo orišu Olokun, která se cítila uražena, že nebyla oslovena a zapojena do stvoření a rozhodla se pevninu zalít vodami a zlikvidovat. Vzedmula obrovské vlny a způsobila ničivou potopu, kterou přežila jen hrstka lidí. Obatala byl nesmírně zasažen ztrátou života a poprosil nejvyššího Boha Oloruna o zásah. Ten tedy sestoupil, zkrotil vody velké potopy a zachránil pevninu. Přeživší lidé jej prosili, aby mezi nimi zůstal a dále je ochraňoval. Olorun odmítl, ale pro své milosrdenství lidi naučil věšteckým technikám, ovládání neviditelných sil a náboženským úkonům, které nikdy nebyly zapomenuty a předávají se z generace na generaci. Jorubové věří v možnost reinkarnace (atunwa) lidské duše v rodové linii.
Nejvýznamnější orišové
Mezi nejznámější oriši v jorubském náboženství patří Ọ̀rúnmìlà (zdroj poznání, patron věštění), Èṣù (božský posel, šprýmař), Ògún (oriša války a železa), Yemọja (oriša řeky Oyo), Ọ̀ṣun, Ṣàngó, Ọya, Ọ̀sanyìn, Ọbalúayé, Ọbàtálá, Aganjù, Ọ̀ṣọ́ọ̀sì, Olóòkun, Odùdùwà, Àyàngalú, Ọbà a další. Velmi důležitým orišou je Èṣù (Ešu), jenž je klíčovým prostředníkem přenášející sílu mezi oblohou a zemí. Každá oběť orišům musí obsahovat část pro něho. Èṣù byl křesťanskými misionáři ztotožněn se Satanem, neboť má rovněž zlé vlastnosti a jeho hlavní rolí je zkoušet lidi a odhalovat jejich charakter. Je to ale ztotožnění problematické – Èṣù zahrnuje síly dobra i zla. Je to rozporuplný oriša, podobně jako vodun Legba v sousedním beninském vodunu.
Většina orišů preexistovala v òrúnu, tedy v duchovním světě, a vstoupila do „našeho“ času a materie, když se inkarnovala na zemi v lidské podobě. Orišové se měli stát lidmi žijícími běžný lidský život, ovšem díky svému původu, jakožto preexistující božstva, měli být nadáni mimořádnou moudrostí a mocí. Jiná výkladová linie, kterou jsem opakovaně při rozhovorech zaznamenával, ovšem tvrdí, že většina orišů byli původně lidé, kteří byli na základě svých mimořádných životních příběhů zbožštěni po své smrti. Orišové bývají rozdělováni do skupin podle charakteristiky vyjadřované barvou. Bílá symbolizuje oriši chápané jako tutu, klidné, mírné, jemné. Červená a černá symbolizuje oriši silné, odvážné, snadno rozhněvatelné, tedy gbigbona. Orišů jsou desítky, uvádí se až čtyřicet.
Náboženská praxe
Věřící Jorubové vypovídají, že každodenní život spočívá ve správné rovnováze ori, což doslovně znamená hlava, ovšem význam je spíše duše, respektive její část, která je spjatá s osudem jedince. Tento unikátní osud každého člověka je nazýván àyànmọ́. Každý člověk by měl hledat svůj osud, snažit se být s ním v souladu, dosahovat dokonalosti, dělat dobré a prospěšné věci. Duchovní vědomí člověka musí růst, aby bylo nakonec schopno spojit se v okamžiku smrti s nejvyšším Bohem Olodumarem a stát se jedním.
Posilování duchovního vědomí se děje pomocí iwapẹlẹ, meditativní recitace a niterné úcty spojené s modlitbou k orišům a nejvyššímu Bohu. Zlepšování vlastního charakteru patří k základní esenci jorubské náboženské praxe. Významnou součástí praxe jorubského náboženství jsou přechodové rituály. Často jsou – zejména ty, které uvádí do dospělosti – fyzicky i psychicky velmi náročné. Ačkoli ženská obřízka není mezi Joruby rozšířená tak masivně jako je tomu ve východní Africe, týká se podle odhadů asi 20 % ženské jorubské populace. Nezbytným prvkem náboženských obřadů (i kulturních událostí) je hudba – zejména rytmické a strunné nástroje.
Zdroje:
HAVELKA, Ondřej. Africké náboženské tradice: duchovní bohatství nejchudšího kontinentu. Praha: Dingir, 2025. (novinka, bestseller)
HAVELKA, Ondřej. Africká náboženství: religionistika, teologie, afrikanistika. Praha: Dingir, 2024.
