Kuba sedí, na mámu hledí
jak pije čaj
Je ráno pul páté a vonku sněží
za chvíli odjíždí na tramvaj
Ten jěšte nechápe, co je to práce
a proč musí máma z dom
Sedí a sleduje jak doušek po doušku
strácí se čaj, nechat nic na potom
Kouká na postavu jak sama cez okno
ulice hlídá
Přemýšlí o sobě, synu i životě
nic z toho nebyla chyba
Kuba však neví že, proč máma smutná je
když město ve tmě si zívá
Nebo spíš mnělo by, když se už lidstvo zas
k životu probouzívá
Tá tramvaj zamrzlá, je první poslední
vlaštovkou z rána
Z podchodu k zastávce pomalu prochází, jediná
postava sama
To máma již odešla, z bytu i sídliště
smerujíc k práci
Kuba sám za oknem, v životě dospělých
dítě se strácí
Jakmile ustalo poslední světílko
za rohem bytu
Smutek je daní za, životy člověka
marného blahobytu
Nač jsou nám peníźe, továrny,
ošklivá rána
Když máma nemúže s Kubem se probouzet
doma a sama
