Bill Clinton není žádný blbec a ví, co říká. V Erfurtu, kde byly mnohé špičky hlavně české, ale také německé diplomacie, byli všichni z toho, co se děje mezi Bratislavou a Budapeští, upřímně zděšeno. „Překonalo to už veškeré hranice,“ nechal se slyšet jeden diplomat, který o tom musí něco vědět.
Jediné, co mě uklidňuje je fakt, že Slovensko má alespoň výjimečně schopného ministra zahraničí a Maďarsku nejumírněnějšího ministerského předsedu, kterého může mít. Myslím si, že pod rozbouřenou hladinou už běží jednání, která mohou slovensko-maďarské vztahy vrátit tam, kde mají být. Tedy k stále platnému rozsáhlému plánu spolupráce, která podepsali Fico a Gyurcsány.
Bráno čistě diplomaticky, na obou stranách padly politické facky, ale jejich poměr je tak nějak vyrovnaný, takže by se to dalo uzavřít: „Co jsme si, to jsme si“.
Takhle nějak to dopadlo i v onom Severním Irsku, které sice není Irskem. Ale když tam jste, nepoznáte, jde jedno irské Irsko končí a kde začíná Irsko britské. Tak jak to snad brzy bude na jižní hranici Slovenska.
Na irském ostrovu poznáte hranici snad jenom tak, že na jedné straně se platí eurem, na druhé librami. Všude jsou ještě čerstvé pomníky obětí sektářského násilí, ale přesto se smíření stalo faktem.
Slováci a Maďaři ještě takové pomníky nemají, naštěstí. Všechno je jednodušší. Jen Slováci mají daleko do Britů a Maďaři k Irům.
Proto mám o jižní Slovensko, nebo jak to chápou v Budapešti „severní Maďarsko“, větší strach, než mám dnes o Irský ostrov. Možná je to nedostatkem pubů v Komárně a okolí.
