Heslo s kterým si už deset let udržuje obrovskou popularitu ruský prezident Vladimír Putin. Je to heslo, které by zabralo troufám si říci v celé té naší postkomunistické Evropě. Pocit, že lidé, kteří u nás mají miliardy, je získali neoprávněně, když ne rovnou ukradli, je až na výjimky správný.
Problémy jsou dva. Tím prvním je, že i v případě Ruska jen jedni oligarchové byli nahrazeni jinými, byť takovými polostátními. Tím druhým je, jestli lze takové řeči někomu vůbec věřit. Fico toho před volbami natlachal a nakonec z toho nebylo nic. Stejně jako Dzurinda toho nasliboval, jak zatočí s Mečiarovskými privatizéry. A taky nic.
Mnozí říkají, že je to dobře. Já si tak úplně jistý nejsem. Ten obecný pocit, že naše dnešní uspořádání je podvod a lumpárna, že naše demokracie je stejně, byť jinak, nespravedlivá, než byla předchozí diktatura, je časovanou bombou. Třeba i nějakých budoucích Velkých říjnových socialistických revolucí.
Po válce v západní Evropě vymyslely jako lék na revoluce „sociálně tržní“ hospodářství. Dnes se všichni tváří, že je to pitomost a že čím více nerovnosti, tím lépe. A že nějaká ta nezákonnost při získávání majetku není nic tak strašného. Jenže doba, kdy jsme překonávali dědictví komunismu je pryč. A generaci mého syna už to nikdo nevysvětlí.
Putin, Kaczynski, Fico ale třeba i Orbán pochopili, že se na tom dá vytřískat politický kapitál. Jsou to ale možná jen přejezdci těch, co přijdou po nich. Bojím se té doby. Bojím se doby, kdy bude chtít někdo skutečně válčit s oligarchy. Revolucí jsme zažili už dost. Na pět století.
