A tak si celý život představuju, lidi trůnící na míse. Nafoukaného šéfa v práci, arogantního policajta... nepříjemnou doktorku, ke které jdu jen když fakt už musím. Hodně to pomáhá v případě prezidentů, ministrů a vůbec... úředníků obecně. Přijdou mi hned lidštější a můžu se jim zasmát. Myslím, že navíc tihle lidi na oné místnosti hodně šíleností určitě už vymysleli, vymýšlí a ještě vymyslí. A ještě se mnohdy tváří veledůležitě a že nad ně není.
Ministerstvo práce a sociálních věcí hodlá bojovat s obchodníky, kteří vydělávají na štědrých doplatcích na bydlení. Ti totiž stěhují nepřizpůsobivé do bytů, kde dělají sousedům ze života peklo.
Co ale běžný člověk, který byt pronajme z úplně jiných pohnutek?
Kamarádka pronajímá byt po mamince a já se díky ní v praxi setkávám se zákonem, který ještě nevešel a dá-li rozum, ani nevejde v platnost. Tržní hodnota bytu je minimální, prodat ho nechce, a tak ho ze sentimentálních důvodů přenechává za směšný peníz do užívání, aby nezel prázdnotou.
Tu excentrickému kuchtíkovi, co rád nasává a také vymýšlí různé poruchy vodovodního řadu, aby z ní vymámil slevu na nájemném, tuhle cikánovi v exekuci, který raději včas prchne, než aby na něj nechala uvalit další... Samotnou ji mrzí ta věčná migrace, kdy v bytě většinou opotřebují jen zařízení a zmizí. To jsou ale jen její interní potíže. Jinak rozdíly nedělá. Řídí se heslem "Když platíš, tak si bydli, ale chovej se slušně", a to jí schvaluji.
Tuhle ale přiběhla na kafíčko celá rudá a naštvaná. Musela jsem se smát. Vypadala jak rozčilená krůta. A začala stejně tak i hudrovat.
Zasáhla ji výtka paní sousedky žijící pod jejími podnájemníky. Prý se už nevyspala ani nepamatuje. "Ti moji podnájemníci údajně dělají po večerech hrozný rámus," říká mi. "Nevím člověče, co má na mysli: vrtání vrtačkou, bouchání kladivem, klepání řízků nebo výkřiky v extázi vášnivého sexu?"
"Přitom co vím, svůj byt rekonstruují stálí nájemníci, takže hází vinu neprávem na jiné. A prý že bude paní sousedka vyžadovat, abych obešla všechny nájemníky ve vchodu s petičním archem, jestli s ubytováním mých nájemníků souhlasí." Podívá se na mě s potutelným výrazem: "Když žili moji rodiče, tatínek o ní prohlásil, že je drbna a rašple a roky se nezdravili. Myslím, že bude první, kdo pochopitelně nepodepíše. Dům je plný leckdy nervních důchodců. Nejklidnější jsou ti nedoslýchaví. Mohla bych počítat jedině s jejich podporou."
Nervózně poposedne v křesle, upije kafíčko a pokračuje.
"To víš, ve sklepích domu se prý poslední dobou hodně krade. No vida a já jsem konečně na třetí pokus natrefila na pracující, slušnou, bezúhonnou a čistotnou rodinu. Už vidím, jak pan inženýr s chotí slídí v kuklách, svítí si baterkami a okrádají pokojné spoluobčany o pracně zavařené kompoty. Sousedka u mě s nutností petice nepochodila, na lidských právech se ujímat nedám. Respektuji stanovy družstva, tak co."
"Pokud baba získá na svoji stranu další důchodce, což jí moc práce nedá neb ona v domě na rozdíl ode mě žije stále a má fantastickou schopnost prudit a manipulovat, zcela jistě uspěje. Pak začnou společně deptat mé podnájemníky, které jsem jim nedala možnost schválit. A ti se zcela jistě naštvaně odstěhují. Klid nade vše. A lépe prázdný byt, časem třeba i prázdný dům než trocha tolerance. Ale ticho přeci léčí... No ne? Když už zákon, tak s restrikcemi pro spekulanty a ne pro běžného pronajímatele."
A tak naštvaně ukončuje svoje vyprávění a já jí musím dát v mnohém za pravdu.
"Sousedku si na záchodě představuji už dlouho, víš?" Vždy byla kaprálem, co uzurpoval ostatní sousedy. Vadilo jí úplně všechno i křik hrajících si dětí. A takovým lidem bohužel nahrávají do karet nedomyšlené zákony, které mnohdy vznikají od stolu. Nebo na míse?
