Ono se to řekne, znáte to. Tedy někteří. Vídám hodně jedinců, kteří na jeden nádech vydechnou kopec, jen to mlaskne. A těm se hluboce kořím. Přestěhovali jsme se do rovinaté a placaté krajinky, která přímo vybízí ke šlapání. Nezaměňovat, prosím. Šlapání na kole. Tak si říkám: holka, jdeš do toho, sbohem špekům!
Bicykl pokorně stál celé dva roky, kamarádka mi ho vrátila s rezavým řetězem a galusky pochopitelně vypustily ze zoufalství duši. Mé kolo stálo celé dva tisíce korun a kdysi se pořídilo pro dcery, které jezdily tak dlouho, až jejich jízda přešla pozvolna v běhání za kluky.
Tuhle etapu už mám za sebou, budu se tedy věnovat jízdě. Při pokusu o nahuštění kol jsem neuspěla. Z hustilky cosi vyskočilo a kamsi zaběhlo a už jsem to nikdy nenašla. Ovšem způsobilo to ztrátu funkčnosti tohoto důmyslného pístu a kola bicyklu byla smutně scvrklá dál. Po menším škemrání vypomohl laskavý soused. Nahustil a řetěz dokonce promazal. Byla jsem ráda, měla jsem doma jen kachní sádlo. Bála jsem se totiž, že by za vrzajícím strojem běhali vzteklí psi a rozštěkala bych tak celou vesnici střediskovou.
V marketu jsem zakoupila funkční cyklistické oblečení. Fantastickou metalízovou helmici, vypadám v ní skvostně. Možná by stálo za to uvažovat o epizodní roličce nějakého sci-fi filmu. Myslím, že bych skvěle zapadla mezi humanoidy typu Klingon. Černá bunda s růžovými obrazci je sice funkční, ale nízká venkovní teplota mě přesvědčila o tom, že asi málo. Zcela sveřepě propouštěla chlad na mé tělo. Což jsem statečně ignorovala s tím, že se přeci jízdou zahřeji. Ne nadarmo mi přátelé přezdívají Vánice. A abych vyladila růžové klikyháky bundy, pořídila jsem ještě růžové pumpky s takovým ehm... takovou vystlanou partií rozkroku. Asi aby odpružila citlivé cyklistovy partie. Vše jsem završila funkční obuví, také růžovo černou a do ní jsem obula epesní ponožky ve stejných barvách.
Připadala jsem si naprosto dokonale a schopná servat se s osobním výkonem. Po nasednutí na kolo jsem za gumu u pasu vetkla blikající svítilnu. Při jízdě po rovince jsem se cítila skvěle a děkovala svému tělu, že nezapomnělo co je to rovnováha. Seděla jsem hrdě vztyčená s pocitem, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedačky bicyklu. A děkovala jsem matce Zemi za to, že umí být tak skvostně žírná, úrodná a placatá. Tyto pocity mě ale postupně opouštěly, když jsem zjistila, že přede mnou je hodně dlouhý pozvolný kopec. Ten bylo třeba zdolat, abych dosáhla vytoužené mety. Vyzvednout dítě z družiny.
Mé funění počalo budit pozornost kolemjdoucích. Jistá dáma poplašeně uskočila v domnění, že má v patách násilníka. Ale já neseskočím z kola. Ani za nic! Urputně šlapu dál a v uších mi zní ono známé pořekadlo "chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina". Opakuji si ho při každém šlápnutí a řadím pětku. Safra, tak to bude asi na rovinky. Řetěz zaúpí a tak se servu s přehazovačkou a postupně přeperu jedničku. Mám určitě nějak nízko sedačku, jinak by mi tak šíleně netuhla stehna. Zajíždím do postranní ulice, abych předstírala havárii a ulevila svým atrofovaným svalům. Z batohu vyndávám klíček a zvedám sedačku.
Se zatnutými zuby pokračuji dál. Najednou se za mnou ozve: "Slečno, bliká vám hezky zadek." Bojím se otočit, abych nespadla. Předjíždí mě sličný cyklista a při pohledu na můj předek jistě lituje svého oslovení. Seberu všechny své síly a usměji se na něj jako letitá slečna. Zmrzne mu úsměv na rtech a šlápne do pedálů. Já šlapu dál. Plíce nechápou, proč po nich požaduji větší kapacitu a tak pískají. Pískám si taky, abych to zamaskovala. Starší parta důchodců mi nadšeně mává. Evokuji v nich sentimentální vzpomínky. Nemůžu jim to oplatit, mohla bych se rozvibrovat a spadnout. Tak jen kývám hlavou.
Už jen několik desítek metrů a jsem v cíli! Lije ze mě, funím a pískám, ale dřu dál! Budu první! (Ještě že nejedu v pelotonu). Před školní družinou seskakuji z kola a padám. Kde mám stehenní svaly? Asi jsem je po cestě ztratila. Sedím na zemi a předstírám, že si rovnám ponožky. Po chvíli se opírám o rám kola a vstávám. Vyjela jsem jako dívka v rozpuku, po cestě se ze mě stala slečna a dorazila jsem jako stařena.
Dítě mě ale naštěstí poznalo a jásá, že vidí maminku. To je ta nejkrásnější odměna!
A nevzdám to. Budu pilně jezdit dál. Přijďte se podívat a můžete mě zasypávat květy jako tanky. Za pár měsíců vydechnu a budu na kopci. Snad to nebude můj výdech poslední.
Aktualizace:
12.4.2016 Už jsem v půlce kopce a funím o polovinu méně. Z kola jsem celkem důstojně sesedla.
