Nastúpili sme cestu z obdobia súdruha Husáka, teda obdobia po príchode "návštevníkov" na "ťažkých a hlučných vozidlách" z východu. Pamätám si na to pokrivené obdobie, na "socialistické záväzky" v školách, ktoré sme museli podpísané na papieri odovzdávať súdružke zo "zborovne". Ona si ich starostlivo odložila a nikdy viac nevidela. Ba raz, klamal by som, bolo potrebné študenta riešiť exemplárne. Chudák aj zabudol na tie bludy na papieri, ale súdružka mu ich pripomenula a spočítala. Dopadol ako Maďari pri Moháči a "výška" sa rozplynula ako para nad hrncom.
Znovu prichádza podobné temno. Cielená výroba neprehľadnej peny zakrýva realitu a keby ju aj niekto videl skutočnú a pravdivú, nastúpi demagógia naučená v pionierskych šatkách na krku, následne vo zväzáckej košeli a neskôr so straníckou knižkou vo vrecku. Obzory sa ihneď zafarbia na ružovo a pokiaľ by nejakou náhodou dostala ružová nejasný odtieň, v tom momente sa objaví zákerný vinník s prázdnym sprejom v ruke. Corpus delicti je podstatou k pádu viny na iného, zákerného antikrista, nepriateľa ľudu. To on zahmlil krásnu ružovú a zaútočil na čistotu úmyslov súdruhov. Majú svojich konzumentov pravdy, ktorej zmysel v plnej nahote odhaľuje profesor Josef Thomayer, významný český lekár z prelomu 19. a 20. str. :
"Pravda je obyčajne jednoduchá a krátka, lož a nezmysel bývajú farbistejšie, ba fantastickejšie. Preto slabej hlave vyhovuje skôr lož ako pravda". ( Jozef Thomayer ).
Na "mútenie hláv" zacielil aj Mark Twain, keď sa vyjadril o klamstve na najvyšších úrovniach a jeho cieľoch nasledovne :
"Tiché obrovské Národné klamstvo je oporou a spojencom všetkých tyranií" (Mark Twain).
Krajina, "Slovač biedna", žije počiatočnou etapou normalizácie, ktorá nás má priblížiť k Stalinistickému východu, kultu osobnosti, policajnému štátu a tvrdej diktatúre so všetkými dôsledkami pre bedač. Majú tam "krásny život" a minimálne jednu obrovskú výhodu. Hlad človeka nie je vidieť. Cíti ho len sám hladný a ak sa neprizná k nemu, čo nesmie, lebo inak bieda udrie ešte silnejšie, úsmevom a farbistým predstieraním spokojnosti dočasne biedu zakryje.
Aby sa mu nebodaj zahmlené oči nezačali čistiť a pohľad nezačal predierať hustou penou z propagandistickej mašinérie, vodca, neohrozený vládca, mu ponúkne príklady zo života, ktoré je povinný nasledovať. Veď ak to dokázal ten alebo onen, musíš aj ty, máš vzor, drž sa ho. A literatúra, časopisy, denná tlač, elektronická propaganda chŕlia príklady a "zaručene" pravdivé príbehy o hrdinoch vlasti, ľuďoch oddaných spoločnosti, vodcovi, národu a vôbec každému. To je to najdôležitejšie, oddanosť spoločnej veci, jeho osoba je iba spotrebný materiál. Propaganda tvrdí a nevinne podsúva bedači myšlienku o úlohe ruského muža v spoločnosti. Žije, aby umrel v boji.
Tak sa stalo, že svojho času súdruhovia v Sovietskom zväze ( na čele s neohrozeným J. V. Stalinom, tým súdruhom masovým vrahom, ktorého náš vzor, súdruh, tiež masový vrah ruský cár, obdivuje a zase slovenské "ikony" z inej galaxie obdivujú súdruha cára, ) predstavili bedači vzory. Nutne museli vystružlikať iné "ikony" ako mala cirkev, nakoľko tú zlikvidovali. Ale "slabá hlava" ( Dr. Thomayer ) musí mať kde vzhliadať, inak je hlboko dezorientovaná, tak vytvorili a dlho, s obrovskou námahou dotvárali, pretvárali, dorábali, dofarbovali mladé ikony, vzory.
Takým bol aj Pavlik Morozov. Našiel som jednu bakalársku prácu z roku 1985 z Karlovej Univerzity s názvom :
"Pavlík Morozov a jeho role v komunistické výchově sovětské mládeže.
NIžšie je časť v originálnom texte, kde sa popisujú fakty o okolnostiach vytvárania hrdinu. Stojí to za prečítanie a veľmi by som to odporúčal "slabším hlavám" podľa Dr. Thomayera. Je to návod a popis v jednoduchej podobe, ako nakladajú súdruhovia s dušami dôverčivých ľudí, "slabých hláv".
Pre ostatných odstrašujúci príklad možnej temnej budúcnosti aj tu, v Karpatskej kotline, pod Tatrami. Veď na "východe" sa znovu držia a do bodky nalňajú obsah textu nižšie.
Začiatok citácie :
Během Pavlíkova života ho nikdo za hrdinu nepovažoval. Nikdo také nepsal o jeho hrdinském činu. Pavlík se stal hrdinou jen díky tomu, že byl v danou dobu takový typ hrdiny zapotřebí. Primárním cílem pracovníků OGPU bylo vraždou Pavlíka zastrašit rolníky a urychlit tak proces kolektivizace, nikoliv udělat z neznámého chlapce hrdinu (viz Verze Jurije Družnikova).
V Centrálním výboru Komsomolu byl vytvořen plán propagandy Pavlíkova činu. Vedení vydalo příkaz zajistit napsání scénáře filmu a divadelních her pro dětská divadla a vydání knih o Pavlíkovi. Celý rok 1933 byl zasvěcen nikoliv boji s kulactvím, ale výchově oddanosti stranickému vedení. Byla to výchova tzv. třetího pokolení, což byly děti narozené po revoluci. Tyto děti neznaly stará morální kritéria, a proto neměly s čím ta stávající porovnat. Pavlík se stal vzorem pro jejich výchovu, která spočívala v nenávisti k třídním nepřátelům.
Tři sovětští spisovatelé (Pavel Solomein, Vitalij Gubarev, Elizar Smirnov) zasvětili svuj život vytvoření mýtu o hrdinském činu Pavlíka Morozova. Podle Jurije Družnikova spisovatelé často za účelem napsání nových knih vymýšleli další fakta, která odpovídala jimi smyšlenému obrazu Pavlíka. Jelikož se jednalo o prestižní a velmi ceněné téma, docházelo mezi spisovateli k velké rivalitě. Například Vitalij Gubarev využil všech svých vlivných kontaktů, aby znemožnil Solomeinovi vydávání knih v Moskvě. Stejně tak Smirnov nesměl dále vydávat svá díla. Takto se Gubarevovi podařilo získat výhradní právo na vydávání knih o Pavlíkovi.
Poté, co přišla do redakcí časopisů zpráva o Pavlíkově smrti, potřebovali novináři fotografii Pavlíka. Matka žádnou neměla, ale obyvatelé Gerasimovky našli skupinovou, dva roky starou fotografii, která jako jediná nebyla do vydání knihy Donosčik 001 ili Voznesenie Pavlika Morozova nikde publikovaná.
Pavlík na ní však ani trochu nepřipomíná hrdinu. Nalevo od něj stojí jeho oficiální budoucí vrah Danila s červeným praporem v ruce. Podobizna Pavlíka byla vystřižena ze skupinové fotografie a poslána do redakce časopisu Pionýrská pravda. V redakci mu vyretušovali křivý límec a ponechali mu jen holou šíji. Na skupinové fotografii měl velké smutné oči. Vypadal na ní mnohem mladší, než ve skutečnosti byl. Tato fotografie byla různě, podle potřeby, upravovaná. Bylo mu dokresleno sportovní tričko, kudrnaté vlasy a ruka držící knihu se symbolickým názvem - "Nová cesta".
Ve druhém vydání Velké sovětské encyklopedie má Pavlík novou čepici, sněhobílou košili a pionýrský šátek - je oblečen do školní uniformy, kterou zavedl Stalin po II. Světové válce. Také výraz tváře je vylepšen tak, aby odpovídal roli hlavního národního hrdiny. Pavlík vypadá na fotografii vystavené v Tavdínském muzeu starší. Jeho výraz tváře byl na fotografii změněn ze zachmuřeného na optimistický a cílevědomý, na krku má pionýrský šátek. Je to přímo dokonalý falsifikát.
Vzhled skutečného Pavlíka nebyl pro postavu hrdiny příliš vhodný. Proto v redakci vytvářeli podobizny, které se více hodily pro zobrazení národního hrdiny. Na dotaz, jak Pavlík doopravdy vypadal, existuje mnoho vzájemně si odporujících názorů. Podle učitelky Zoji Alexandrovny Kabiny měl jasné šedé oči (v roce 1932 to řekla Solomeinovi), v roce 1981 je popsala Juriji Družnikovovi jako temné. Gubarev jim v říjnu roku 1932 přisoudil v časopise Pionýrská pravda barvu černou, přitom o měsíc dříve je ve stejném časopise označil za světle modré. Spisovatel Solomein je jednou popsal jako černé, podruhé jako modré. Naopak spisovatel Korjakov napsal v předmluvě knihy Komunista Pavlík, že byl Pavlík hnědooký. Také je možné najít obecnější popis jeho očí, které prý byly jasné, čestné a nebojácné.
Všichni členové rodiny Morozovovy měli vysokou a statnou postavu, avšak Pavlík byl podle učitelky Zoji Alexandrovny Kabiny menšího vzrůstu. Jeho matka Taťána Semjonovna Morozovová (dále jen Taťána) o něm řekla, že byl maličký a hubený kvůli nedostatku jídla. Podle Solomeina byl vysoký a Gubarev ho popsal jako nejrychlejšího běžce ve vesnici - kostnatého a dlouhonohého. Pavlíkova matka si vzpomněla, že měl její syn na pravé tváři mateřské znaménko velikosti nehtu. Gubarev mu navíc pro zvýšení mužnosti a udatnosti přidal šrám nad pravé obočí.
Podle učitelky Isakové se Pavlík učil dobře, vyučování bral vážně a byl velmi disciplinovaný. Jak bylo uvedeno v časopise Tavdínská pravda, měl velmi rád své bratry a staral se o ně. Učitelka Kabina, která ho znala mnohem lépe, tvrdila pravý opak. Podle ní Pavlík nemohl pomáhat jiným s výukou, protože sám navštěvoval školu jen jednou za čas. V poznámkovém bloku Solomeina jsou následující zápisky - rád se pral, kouřil a zpíval neslušné písně. V tištěné podobě Pavlíkovo kouření nabírá zcela jiný rozměr – Pavlík nabádá jiné dítě, které si chce zapálit papirosku, aby nekouřilo, protože kouření škodí zdravÍ. Na dotaz, co dělal Pavlík rád ve volných chvílích, potvrdila učitelka Kabina poznámky spisovatele Solomeina. Také rád ostatní dráždil a otravoval. Lazar Bajdakov, příbuzný Morozovových, o něm prohlásil, že byl jednoduše darebák - chodil po vesnici jako otrhanec, vždy hladový. Kvůli hladu byl také zlý - jen hledal, kde by mohl co udělat. Proto ho také ve vesnici neměli příliš rádi.
Pionýrská uniforma, šátek, boty - to vše je jen výmysl. Pavlík chodil v láptích, plášť měl po otci - starý a roztrhaný. Ve vesnici mu říkali otrhanec. Pavlíkova spolužačka Matrjona Korolkova řekla Družnikovovi, že byl Pavlík ve škole nejšpinavější ze všech, protože se nemyl. Podle jejích slov na sebe děti Morozovovy při hádkách vzájemně močily a pak šly v tomto stavu do školy. Pavlík prý vždy nesnesitelně páchl močí.
Pavlík byl také zobrazen na fotografii s učebnicí v ruce jako nenasytný čtenář a sečtělý ideový vůdce dětí. Básník Alexandr Jašin napsal do časopisu Komsomolská pravda, že Pavlík už od dětství cítil celou svou čistou duší velikou pravdu a poctivost myšlenek politické strany Lenina a Stalina. Jiní autoři mýtu psali o jeho oddanosti straně a ideologické zralosti. Mnoho bylo také napsáno o jeho bezmezné statečnosti.
Podle první verze spisovatele Smirnova v době vraždy před vrahy Pavlík utíká. V pozdější verzi se Pavlík naopak snaží Feďu zachránit tím, že se pokusí zastavit vrahy vlastním tělem. Někteří autoři lhali záměrně kvůli určitému cíli. Například spisovatel Smirnov, který se zúčastnil ve funkci zpravodaje časopisu Pionýrská pravda soudního procesu s Pavlíkovými vrahy, záměrně uvedl, že bylo Pavlíkovi 15 let, přestože dříve v jiných materiálech uváděl nižší věk. Tento věk se mu hodil pro přirovnání k Leninovu citátu: "Ta generace, které je nyní 15 let, uvidí komunistickou společnost."
Časopisy požadovaly nové materiály o národním hrdinovi, které ale nebylo už odkud vzít. Z tohoto důvodu bylo nutné vymyslet nové podrobnosti. Gubarev psal v Pionýrské pravdě, jak byl Pavlík nemilosrdný k nepřátelům, ale současně se choval velice přátelsky k ostatním, starostlivě vysvětloval dětem i dospělým jejich chyby ... Smirnov zase psal, jak Pavlík aktivně odhaloval třídní nepřátele. Téměř každý den dělal dětem přednášky, při kterých jim vysvětloval podstatu boje proti třídnímu nepříteli a vyzýval je k boji s kulactvím.
Dnes to zní sice jako ironie, ale v době tvorby literárního a politického mýtu mezi sebou autoři dokonce soutěžili ve vymýšlení nových zásluh zavražděného chlapce. Skutečný Pavlíkův život se však vůbec tomu vymyšlenému nepodobal.
Koniec citácie.
