Aktuálně je jaro a myslím na léto. S ním nemám spojeno jen slunce, přestože je mému tělu bližší teplo než aprílové počasí. Váže se k němu vzpomínka na pohodovou pohodářku. Možná by měla být s velkým P, protože tak jsem si ji pojmenoval.
Chodím z práce přes náměstí. V jednom rohu se nachází přátelské území. Malý zelený kout v centru betonové šedi města. Plocha asi deset krát deset metrů, kterou tvoří trávník, obehnaný krušpánkem. Sahá zhruba do pasu dospělého člověka. Uprostřed je malý vodotrysk s ošklivou trubkou, z níž vyletuje tenký pramen vody. Děje se tak v pětisekundových intervalech. Nejprve dosáhne asi metrové výšky a v dalším okamžiku je o málo nižší. Potom ještě o něco menší a ještě a ještě…až se ztratí úplně, aby za minutu opět vystřelil vzhůru do oblak. Celý proces vypadá zajímavě. Místní obyvatelé této podívané říkají Výstřik.
Před miniparčíkem bývá zaparkovaný pojízdný vozík s kávovarem. Jenže přímo na náměstí jsou čtyři restaurace a dvě kavárny, takže u něj skoro nikdo nestaví. Výjimku tvoří pouze ranní procesí rozespalých úřednic a úředníků, spěchajících do práce na protější radnici. Každý druhý uchopí kelímek s hnědou voňavou tekutinou, kterou každý třetí pokazí mlékem či cukrem.
Kávovar obsluhuje žena. Vysoká čtyřicátnice s příjemným úsměvem a dlouhými blonďatými vlasy až na ramena. V létě na sobě mívá modré džínové kraťasy a bílé průsvitné tričko, které zepředu nafukují dva přiměřeně velké pahorky ňader s drobnými kamínky na vrcholech. Na nohou nenosí nic. Tenisky zastrkuje někde do police vozíku, jakmile první sluneční paprsky rozehřejí dlažbu na náměstí. Žena společně s přátelským územím tvoří dokonalý přírodní úkaz v nudné aglomeraci.
Přes pracovní den má hodně času. Nepromarní ale ani vteřinu zbytečně. Tráví ho na zeleném koberci před vodotryskem, aby měla na dohled vozík s kávovarem. V ruce drží menší knihu. Takové velikosti, kterou si sebou brává člověk na pláž. Žena si nejprve sedne, zkříží pod sebou nohy, literaturu položí rozevřenou do trávy, skloní hlavu a čte.
Když ji po chvíli začne bolet za krkem, lehne si na bok. Knihu přemístí vedle sebe, podepře hlavu jednou rukou a hltá písmenka. Zdá se, že tato poloha ji vyhovuje nejvíce, protože v ní vydrží nejdéle. Dá se tak soudit z toho, jak dlouho trvá, než se uvelebí na jednom či druhém boku.
Po chvíli si lehne na záda s pokrčenými koleny, knihu uchopí do obou dlaní a strčí si ji před obličej. Jenže po chvíli ucítí bolest v pažích a zápěstích. Nejprve si uleví tím, že hodí nohu přes nohu a lehce s ní pohupuje. Komíhá chodidlem a prsty s červeně nalakovanými nehty, které oslepují okolní chodce. Podobně jako zrcátko, házející kulaté prasátko, vytvořené z odrazu letního slunce. Za chvíli se unaví, změní obě nohy, ale i tato pozice je k nevydržení. Proto opakuje celý postup zpáteční cestou.
Sed na zadek - leh na jeden bok - leh na druhý bok - turecký sed - vztyk - káva zákazníkovi -zasalutování městské policistce na koni - zpět na trávník - sed s nohama pod sebou - pohled na Výstřik - leh na oba boky - zakloněná hlava a opalující se obličej - leh na záda - odehnání mouchy - nohu přes nohu - houpání - červené nehty - prasátko - okolo procházející muži zvolna zvolňující kroky a kroutící hlavou - ženy vrtící hlavou - nevšímavé děti a zase zpět. Pořád dokola, celý pracovní den.
Líbí se mi, jak kávová žena s knihou dělá svoji práci, bez špatných následků na těle i duši. Nepočítám-li občasnou modřinu, kousnutí mravencem nebo zelené tričko, které přestalo být každý den bílé. Je jí všechno jedno a přitom není, protože žádný zákazník nezůstane neobsloužen. K večeru, když si sedá na kolo a s připojeným vozíkem odjíždí z náměstí pryč, usmívá se. Zase si málo vydělala. Hm, no a co? Počítám, že stejně jako v klidu pracuje, tak i splácí hypotéku a stará se o dvě děti a chlapa, kterého možná její přístup k životu vytáčí. Zato on ji určitě nevytočí. Nikdy.
Málokdy potkávám někoho, kdo zvládá život levou zadní. Spousta z nás, průměrných a udřených mravenců, pobíhá zmateně sem a tam a tváří se důležitě, protože má v životě cíl. Považují ho za významný, přestože s ohledem na velikost vesmíru, ho nikdy jiný pořádně neuvidí. Život ženy plyne stejně lehce, jako potůček stékající do studánky z hor, cestičkou mezi ostrými kameny. Mravenci mají co závidět, její cíl je ten největší možný.
Pro tu ženu je cílem život sám.
Stýská se mi po létě a pohodové pohodářce. Vlastně Pohodářce pohodové.
Psáno pro Blogosféru
Christina Perri zpívá skladbu Human. Zdroj: YouTube.cz:
