Po atentátu na Reinharda Heydricha byla 10.června 1942 obec Lidice po rozkazu K. H. Franka vypálena a důkladně srovnána se zemí. Za tento čin se už viděl na Heydrichově místě. 173 mužů bylo zastřeleno okamžitě, později popravili i ty, kteří v tu dobu v Lidicích nebyli. Ženy převezli do koncentračního tábora v Ravensbrücku a děti z velké většiny zavraždili.
Smutné putování začíná v nových Lidicích u Galerie.
a pokračuje ulicí nebo spíše alejí 10. června,
přes parkoviště až na samotné místo kruhového Památníku Lidice.
V průčelí oblouku jsou umístěny pískovcové reliéfy s názvem Osvobození žen z koncentračního tábora, Návrat do vlasti a Život v mírových Lidicích.
Východní křídlo tvoří Muzeum s multimediální expozicí s projekcí. Jsou tu umístěny fotky popravených a do stěny zaznamenány jména všech popravených. Smutné prohlížení a čtení.
Po sejití schodů kolem výstavní galerie Im Memoriam
se otevře celý areál. V katrastru bývalých Lidic je tráva je pečlivě stříhána.
První zastavení je smutné ze všeho nejsmutnějšího. Patří lidickým dětem. Dnes tu stojí 42 dívek a 40 chlapců. Pokud se podařilo zjistit, tak s tváří z roku 1942.
Tragický osud lidických dětí lze pouze těžko popsat, emocí neni ani po letech zbaven žádný normální člověk. Devět jich bylo dáno na převýchovu do Německa. Sedm nejmenších bylo umístěno v Praze v německém dětském domově. Ostatní byly usmrceny výfukovými plyny v nákladních autech. Bylo jim od roku a půl do 14 let.
Dnes tu stojí 42 dívek a 40 chlapců. Jejich matky, babičky, tety...byly odvezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Po válce se vrátilo 143 žen a po vypátrání i 17 dětí.
Vzkazy do nebíčka jim tu zanechávají současní vrstevníci.
Dalším zastavením je světově známý symbol. Jméno Lidice nese mnoho měst po celém světě. Třeba v USA, Mexiku, Brazílii nebo Izraeli. Občas jsou tímto jménem křtěny i děti.
Na desce pod ním je napsáno.
Základy Horákova statku, kde bylo zastřeleno 176 místních mužů. Popravčí četu přivezli z rodného města Heydricha.
Právě v těchto místech. Hrůzostrašná metodika barbarského činu jen vše dokresluje. Nejdříve byly na zeď umístěny matrace, aby odrážející kulky nezranily popravčí četu. Potom postupně před zastřelené postavili další muže a popravčí četa učinila krok vzad...
Zde stála škola.
Navěky ji kropí slzami plačící žena.
Symbolicky jsem tu zastihl...školáky.
V těchto místech stál kostel. Základy jsou zachovány stejně jako u školy.
Na místě starého hřbitova jsou stále hroby.
S trvale obnovovanou vzpomínkou. Zde se smutná procházka
obrací na cestu zpět.
S pietním areálem sousedí naproti parkovišti Růžový sad. Převládá červená barva.
Na cestě nelze minout tento ukazatel. Do rozcestníku smutku ještě patří Ostrý Grúň, Kľak, Ploština, Kaliště a dalších devadesát obcí na Slovensku. Moravské Javoříčko, Český Malín na Ukrajině, Oradour-sur-Glane ve Francii, Marzabotto v Itálii a mnoho dalších míst, které nacisté ve své nelidské krutosti a pýše chtěli vymazat z mapa. Ostatně chtěli vyvraždit celé národy.
Jestli lze vůbec mít v této tísnivé atmosféře z něčeho radost, pak ze skutečnosti, že mladá generace nezapomíná. Je dobrým a hlavně častým zvykem, že novomanželé začínají svoji společnou pouť právě zde. Byl jsem také svědkem přítomné svatby.
