Vystoupili jsme v Bánovcích nad Ondavou a po vlastní ose vyrazili na hraniční přechod Velké Slemence-Mali Selmentsi, nazývané někdy také malý Berlín. Obec byla zrovna tak násilně rozdělena ze dne na den. Informace pro ty, co trpí předsudky nebo chytráky, co všechno vědí, ale nikdy tu nebyli...Celní odbavení trvalo devíti cyklistů zhruba půl hodiny a
v pohodě dojeli do Mukačeva. Dominantou města je hrad Polonok. V hotelu stejného jména jsme měli základnu.
Náměstí vévodí radnice,
socha Cyrila a Metoděje
kominík, kterému lidé pro štěstí leští knoflík
a především květinářka.
V Mukačevu však nemají pouze náměstí.
Občas jsme se zastavili na jedno a na jednu.
Naše druhá návštěva patřila tržnici. Kdo má přesudky, že zdejší lidé strádají, může je zapomenout.
V oddělení vajec byla u každé pyramidy vždy ukázka, jak má vypadat žloutek.
Oddělení ovoce bylo vždy a všude vzorně seřazeno.
V oddělení papriky se nesmělo kýchat.
V oddělení mléka nezáleželo na obalu, ale kalibraci.
K oddělení pochoutek se sbíhali všichni,
v oddělení piva my.
Občas se někdu nákupu unavil.
Ve městě vládnul čilý ruch a
zrovna konala svatba.
Čilý ruch se nevyhýbal ani okolí.
Jezdili jsme cestou,
chodili necestou a
v jednom místě praštili s koly,
abychom se občerstvili na opuštěném vinohradu o ploše zhruba našeho okresu a
občas měli chuť vypomoci na senách.
Pak jsme se vydali na Koločavu. Některé stavby nám do krajiny nezapadly,
některé jakoby s krajinou strostly.
V Koločavě jsme nejdříve naštívili skanzen
všeho možného a
nemohli vynechat restauraci Četnická stanice,
kde čepují asi od rána.
Kdo nenavštívil kostel svatého Ducha, jako by v Koločavě nebyl. Komunisté tu zřídili muzeum ateismu. Naštěstí ta doba už je pryč.
Na čestném místě tu uchovávají mapu bývalého Československa.
V centru stojí socha symbolu zdejšího kraje, na tomto smímku symboly dva.
Nakonec jsme navštívili hrob Nikoly Šuhaje loupežníka.
Však všechno jednou končí. Na závěr jsme se doptali na cestu,
nasedli na vlak a
a vydali se na západ k hranicím.
