První etapa výpravy spočívá v přesunu. Nejdříve vlakem do Banovců nad Ondavou a pak v pedálech na slovensko-ukrajinské hranice. Počet členů výpravy snadno doložím na slovenské občerstvovací zastávce.
Za hranicemi jsme zpět přestoupili na vlak, místní poměry už máme zmáknutý.
Naši základnou bylo město Chust. Architekturou zrovna nevyniká, ale katedrálu mají skvostnou. Její kopule se leskne daleko do kraje. Ostatně jako u všech pravoslavných kostelů.
Uvnitř klasika. Noblesní lustr a ikony nakreslené na oltáři.
Kousek za městem stojí poněkud skromnější stavba, zato s klimatizací a plasťáky.
Vyrazil jsme na ostro, sehnat ubytování na místě bylo snazší jak všechny telefonické a tím drahé pokusy o rezervaci. Hotel VIP. Cena za tento nadstandartní luxus...ani ne poloviční jako u nás. Jen namátkou...rozsáhlé hřiště pro děti, restaurace a bary vevnitř i venku, WIFI v celém areálu a...plot kolem.
Noční osvětlení hotelu je silně zavádějící.
Bogač na uvítanou nebylo špatné řešení.
První etapa vedla do Koločavy, známé z působení Ivana Obrachta, který tu má bustu
a Nikoly Šuhaje Loupežníka, který tu má hrob.
Cesta k němu vede mezi krávami přes motokrosovou trať.
a bohužel i místy nevábnými. Turistů, zvláště Čechů přibývá, zvláštní, že to nikdo neřeší.
Další atrakcí je celodřevěný kostel Svatého ducha. Neni bez zajímavost chtěli kostel přebudovat na muzeum komunismu podle hesla, Gagarin tam byl a nic neviděl.
když vstoupíte, dýchnou na Vás staletí.
Ani v kostele vzpomínka na bývalé Československo nechybí.
Když už jsme u těch stop, zde je zcela prokazatelná. To tmavé neni černé pivo, ale kvas. Název je trochu zavádějící, jedná se o místní nejoblíbenější nealkoholický nápoj. Je točený a vždy vzorně vychlazený. Coca coly si tu málo kdo všimne.
Skanzen nad městem je směsicí všeho možného. Od lidové architektury,
přes vzdělávací středisko,
nepříliš pohodlnou ložnici,
pojízdnou rakev,
až po vlak s panoramatem Karpat.
Pravidlo číslo jedna pro všechny motoristy. Kráva má vždy přednost a místní řidiči to zcela respektují. Když se po silnici pohybuje větší počet krav, řidiči v klidu zastaví, pokouří, poklábosí a jak se trasa uvolní, tak pokračují.
Stejně tak koně požívají svobody. Vice fotograrií zde
Plastová civilizace místní kraj zaskočila. Snaží se odpad alespoň koncentrovat, ale
pohled do řeky Tereblie je strašidelně smutný.
Honem zpět. 70 km z kopce je příjemné zjištění, co tomu předcházelo, však neni třeba vysvětlovat.
Naštěstí cesta nebyla prašná.
Některé úseky však byly nebezpečné. Na první pohled romantika
ve skutečnosti adrenalin.
Z čista jasna se na trase vynořily velice pozoruhodné překážky a
v údolí, jak to tak bývá, řeky.
a přes ně nekonečné mosty.
V městačku Vishkovo, nás evidentně nečekali, ale majitel kavárny si po konzultaci s velitelem poradil a dal vodku vychladit mezi nanuky.
Na náměstí zrovna probíhal trh, ostatně jako každý den. I když by se mohlo zdát, že se jedná o skládku starého ošacení, takhle vypadá po ukrajinsky hrabák.
Zbytek dne se nesl ve znamení pohody v již opuštěném rekreačním středisku, ale vodotrysk nám pustili.
Cestou zpět jsme ještě na pštrosí farmě odpovídali na zvídavé dotazy
a celodenní putování zakončili stylově.
Další den začal samozřejmě snídaní. V oblibě jsme měli obzvláště jeji sladkou část.
A znovu do sedla. Nejsme polykači kilometrů, ale pozorovatelé, co často zastavují, Třeba pod touto věží,
kde rozmlouval pop mobilem patrně s inštancí nejvyšší. I když je velká většina Ukrajinců štíhlá, místní popové na tom byli přesně obráceně.
míjeli jsme honosné stavby pro zábavu honorace
a zastavovali se u sídel i lidí obyčejných. Družba nás velice bavila.
Toto je tipická ukázky obydlí venkova. Vedle domku pergola z vína, lavička před domem a dešťová voda vyvedena před dům.
Zaplést se do místního provozu neni žádný problém,
často je specifický.
Návštěva jakýkoliv bazaru patří k největším atrakcím...Třeba odělení s komplexním sortimentem mléčných výrobků...které jsme si netroufli otestovat. Naše zažívaní na domácí produkci už neni zvyklé.
nebo oddělení medu
vajec
papriky
nebo brusinek.
Turista musí být dobrý pozorovatel.
V městě Vinograd, kde je focena i předešlá fotka, je kromě silné maďarské menšiny i enkláva cikánů. Zdálo se nám, že se odlišují pouze oblečením.
Zvlášní pozornost jsme opět věnovali podpatkům.
Hlavním sobotním činností jsou v místním kraji svatby. Obchody jsou na to připraveny.
Bez kytice se žádná na světě neobejde.
Oslavu takové události je třeba dát najevo. Dopravním hlídkám tento způsob nijak nevadil a městskou policii tu ještě nevymysleli.
poslední ukrajinský den patřil Užgorodu. Na místním korzu malíř maloval pod dozorem čtyřnohé kočky,
zatímco dvounohé klapaly po frekventovaném mostě přes řeku Už.
Užgorod vlastně nemá námestí, centrum je soustava uliček, v létě se zahrádkami.
V místním skanzenu je ale také na co se dívat.
Po celou dobu jsme samozřejmě dodržovali pitný režim,
naštěstí zdroje byly všude kolem nás,
a řádně se stravovali.
Našli jsme i nové přátelé
a tak se do tohoto krásného kraje příští rok opět vrátíme.
