Roku 1805, v předvečer bitvy u Slavkova byla Olomouc a okolí shromaždiště spojeneckých vosk. V arcibiskupském paláci se ubytoval ruský car Alexandr I. Pavlovič, imperátor vší Rusi a rakouský císař František I., poslední císař římský a první císař rakouský. Tehdy stáli Rakušané na druhé straně bojiště. Co je to válka okusili především civilní obyvatelé, požadavek " 120000 porcí chleba, 7000 měric ovsa, 4500 centů sena a 330 sáhů dříví", nebyl rakouský erár schopen zabezpečit, a tak byl celý kraj doslova vypleněn.
Pokud se voják vrátí pozdě z vycházky ještě neznamená, že když s sebou trošku mrskne, slávu nestihne,
a tak se na slavnostni nástup se dostavili všichni včas a v gala.
jen někteří občas koukli po holkách,
jestli některá nemá o medaili víc.
I na kus řeči zbyl čas.
Před tím však muži připravili techniku,
taktiku,
ženy se upravily a
a za zvuků bubeníků...pokud se nedá použít slovo bubenic
všichni vykročili parádním krokem.
Na hlavním seřadišti ještě zbylo trochu času
a důstojníci se tvářili přísně,
ale pak zazněl povel a začala mela.
Nejvíce se bojovalo o školní družinu a
muselo být přisunuto i dělostřelectvo.
Nakonec byl strategický bod vzat útokem,
stejně tak, jako nedisciplinovaní diváci.
Kavalerie byla v záloze a v pohodě
nebo ještě v základním táboře.
Ti starší hračičkové se vozili v jiných kočárech.
Kdyby bitva přerostla v regulerní politický boj, byly připraveny represivní složky.
Dbalo se také o hygienu a nutno ocenit, že podřídili i koně,
i když ne všichni.
K táborovému životu patří, především stravování. To začíná základním úkonem a
dál už to je celkem jasné.
Na zavolání polnice se všichni sejdou na oběd,
který vždy chutná a
je čím zapít.
K vojenskému životu nepatří jen muži,
ale zrovna tak ženy
a mazlíčci.
Počasí sice nepřálo, ale vládla dobrá nálada, nikdo se nedostal do slepé uličky ani nezastavil.
