chápání vlak přemostil čtyři ruské veletoky. Známé rčení, zima jako na Sibiři, jsme rádi inovovali na teplo jako na Sibiři.
VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ
První část cesty byla letecká. Z Prahy do Moskvy, za necelé tři hodky. Následoval čas na prohlídku města za světla i
za tmy. Viz samostatná fotoreportáž z Moskvy.
Nultý kilometr Transsibiřské magistrály se tyčí na Jaroslavském nádraží,
ale náš nástupní plán velel nastoupit na Kazaňském.
První dojem báječný, nebydleli jsme si v dvoupatráku vůbec špatně, navíc
s dostatečným prostorem na procházky
k ulehnutí a
s tělocvičnou na protažení
Dopoledne nás z latergie vysvobodila Volha. Kdo doposud nechápal velikost Ruska a význam slova balšóje, v půlce mostu se mu rozsvítilo. Protřelý turista nás ale uzemnil slovy, nebuďte tak vyvalení, to jste ještě nebyli na Amazonce.
Když už jsem u mostů, v Rusku se stále ještě hlídají, ostatně jako všechno ostatní.
Nádraží Kazaň, vlastně dvě.
Opět jsme si počkali na večerní spoj, abychom malinko proběhli město.
Utrmáceni jsme na závěr zašli na jedno do tatarské lidovky, i když jsme nejdříve ani nexchtěli věřit, že mají pípu. Viz samostatná fotoreportáž z Kazaně
Jakatěrinburg, dalších 1000 km do sbírky.
Zde jsme pobyli den a noc, takže prohlídka byla malinko komplexnější.
S městem je spjat osud poslední carské rodiny, kterou tu v roce 1918 vyvraždili bolševici. Na tomto místě, kde teď stojí Chrám všech svatých na krvi, předvedli bolševici v plné nahotě, jak se spěje k světlým zítřkům.
Těla pak byla pohozena do bývalého lomu Ganina jama, kde byl postupně vybudován celý areál k jejich památce a uctívání.
Snad každé nádraží má vystavenou mašinku.
Tahle je o to zajímavější, že je stále v činné službě. Kdo umí azbuku, tak je i zde mu zřejmé, proč se této lokomotivvě československé výroby říkalo Čmelák.
Mašinky v Rusku postávají různě. Třeba v Jekatětinburgu v bytové zástavbě.
K tomu patří železniční muzeum s tématicky povedenými plastikami a neuvěřitelně ukecanou průvodkyní. Viz samostatná fotoreportáž z Jekatěrinburgu.
Přejezd do Krasnojarsku trval den a dvě noci a 2500 km, tak byl čas koukat z okna. Sem tam nějaká ta břízka,
případně doplněné strašidelnou bažinou.
ale občas se mihlo i obydlí
Základem všeho je na Sibiři dřevo na topení, tady budou muset do zimy trošku přitlačit. I když rčení zima jako na Sibiři tak úplně neplatí, my zažili příjemných 28 stupínků, samozřejmě nad nulou.
v blízkosti měst byly i zahrádkářské kolonie
Mezi tím jsme různě zastavovali, a třeba v Omsku a obdivovali nádražáckou kreativitu a
v Barabinsku byla technická zastávka
To není jak u nás, že se tento úkon vykoná v konečné stanici v ústraní. Vlak plný cestujících, vzdálenosti které nechápeme, to se pak něco vyprodukuje.
Novosibirsk. Dole v rohu skleněná kukaň s vůbec první lokomotivou co tu jezdila.
Krasnojarsk, předposlední průběžná zastávka.
K městu neodmyslitelně patří Jenisej. Má pro turisty i svoji vyhlídku
Město bylo založeno roku 1628 někde tady. Dnes je střed zcela přebudován. Jen na okrajích lze najít byvalou zástavbu. Viz samostatná fotoreportáž z Krasnojarsku.
Tak nasedat, jede se dál. Na cestě do Irkutsku jsme si ale trošku pohoršili v komfortu. Mašina a vozy na pohled beze změny,
ale uvnitř to už nebylo úplně TOP
Ale co bychom si stěžovali, někteří na tom byli ještě hůř.
Nakonec pozoruhodný ohřívač vody na čaj nebo kafe jsme měli a rum taky, tak co.
I na občasný pohled z okna zbyl čas.
Třeba sem tam na nějakou břízku
Irkutsk, konečná.
Život města na řece Angaře, jediného odtoku Bajkalu, neíi už tolik upnutý, jako ve městech předešlých. Třeba obchodně kulturní centrum působilo sympaticky, i když současně trošku i kýčovitě, ale hlavně když se dalo koupit točený.
stavbou, která nás hodně zaujal tento barvami vymazlenej chrám, i když z našeho pohledu taky trošku jakoby kýč. Viz samostatná fotoreportáž z Irkutsku.
stanice Bajkal.
velkou atrakcí je tu Krugobajkalka. Trošku statistiky pro představu neuškodí. Délka 90 km, 57 tunelů, 248 mostů a viaduktů, 298 opěrných stěn.
Kroutí se kolem pobřeží
a některé zastávky jsou natolik krátké, že musí lokomotiva zastavit v tunelu, aby cestující mohli vystoupit.
Vlak měl pravidelné zastávky na zvláště atraktivních místech
Turista tu má k domorodcům blízko. Může zajít na samotu,
do vesnice
a vzápětí je zaplavit
a taky zase potkat mašinku.
Hlavním dopravním prostředkem tu je ale loď.
Někteří disciplinovaní turisté, kterých bylo úplně nejvíc, se na Krugobajkalku přijeli jen vyfotit, pokud možno v nějaké zajímavé pozici a někteří dokonce z vlaku ani nevyšli.
Hlavně když byli do barvy.
Vlastně jich bylo kromě nás šestnácti z Česka úplně celý vlak, čemuž odpovídaly i vlakové informace.
Konečná stanice Sluďjanka. Nádražní budova je mramoru. Někteří, vlastně skoro všichni se sem přijeli především vyfotit. Viz samostatná fotoreportáž z Bajkalu.
Jak jsme to cestovatelské martýrium mohli přežít? Tak především to chtělo pestrou stravu
a pro jistotu trošku medvědího podkožního tuku v tekutém stavu. I když nám nebylo jasně, kde se uprostřed Sibiře dal koupit moravske medved, bez diakritiky.
