Každý elektronádražák se musí jednou v životě projet první elektrifikovanou trať Tábor-Bechyně. Vlak vjíždí, případně vyjíždí z nádraží po mostě, společném pro auta a fotící cyklisty.
Pak ještě pohled vlevo,
vpravo, případně obráceně
a honem napůl z kopce na zajímavý zámek.
Druhá půlka sjezdu vedla k Lužnici. Pro zhýčkané turisty tu místy vystavěli první patro.
Odolnější jezdí přízemím. Mladík na konci se nepřidal, tím je zodpovězeno, zda patřil k našemu týmu.
V jednom místě čekali na služby převozníka tři zákaznice. A nekecám, jen důkazní snímek mi trestuhodně utekl.
V Týně nad Vltavou bylo třeba zdolat řeku suchou nohou. Právě tu probíhal orientační závod.
Při té příležitosti nás stihla ta nehoda, že jsme pili jedno pivo za druhým.
Po načerpání sil přišel obrat proti proudu řeky. Soutok Vltavy s Lužnicí za brnění v lýtkách stál.
Základnu jsme měli v Písku, kde nás již očekával předseda klubu cyklistů z písku.
Před panoramatem nového Písku na celou slávu dohlížel Franc Jósef z písku.
Písek je noblesní město, oba břehy Otavy spojuje most z kamene. Nejstarší v Česku.
Hned po ceremoniích jsme se ubytovali
u Ladi v hotelu Cadillac,
s požadovanou diskotékou plnou světel na zregenerování sil a opět nekecám.
Každý večer musel nedaleký Temelín valit na plný výkon.
Další den se nic nedělo, protože lilo. No nedělo...Na trasu jsme sice vyrazili, ale už ve Zlivi bylo třeba zvolit náhradní program...Turnaj v pivu, vaječném koňaku, slivovici, becheru,
...utopencích, segedinském guláši a bowlingu. Je nezvyklé, aby se deseti zmoklých cyklistů někdo ujmul. Měli jsme však v osobě majitele restaurace Kulturní dům štěstí...navíc měla ten den zrovna zavřeno. Panu majiteli takto skládáme obdiv a uznání. Pro pivo dojel, segoš uvařil.
Po vyhlášení výsledků se k večeru počasí přecejen slitovalo a návštěva Hluboké nás neminula.
a to z několika úhlů.
Cestou zpět už se začínalo smrákat, atak po zrychleném přesunu po nás zůstala jen doběla rozžhavená čára, teď kecám, byl žíznivá.
,Další den pro změnu chcalo. To se nám už začaly smekat řemeny a potřeba přiložit do kotle i v nepřízni počasí nás spojovala. I když někteří jsou na tom s monotónní činnosti ještě hůř, jako třeba obsluha kotle v elektrárně královského města Písku.
Když si nahoře řekli, že nás vytrestali dost, přišly na řadu Strakonice,
místní hrad,
oběd
a nakonec jsme si vymrčeli i muzeum Čezety.
Sochu Švandy Dudáky vymrčet nebylo třeba. Dudá na náměstí pro všechny.
Počasí se trvale umoudřilo a jízda mohla přejít do volného tempa a kochací pohody.
Zvítězili jsme nad počasím a Jan Žižka u Sudoměře nad železnými pány. Což stvrzuje místní pomník nebo spíše mohyla. Zrovna tam hlídkovala průzkumná jednotka.
Do Putimi přišel Švejk po tomto mostě, stojí tam dodnes, tak jak je znám z filmu.
tejně jako četnická stanice, která tam ve skutečnosti nikdy nebyla. Kdo by neznal famózní část filmu s panem wachmajstrem v podání geniálního Jaroslava Marvana.
Jen pár dní před naším příjezdem došel i Švejk...v podobě nově odhalené sochy hned za mostem.
Soutoky nám tentokrát šly dobře, tento je Blanice s Otavou na cyklostezce Putim-Písek.
Ale už žádné velké zdržování, i když naproti točili Svijany. V září už se brzo stmívá, a tak bylo třeba opět přišlápnout.Z našeho tempa byli vykulení všichni kolem lezoucí.
A že důvod ke spěchu byl, na závěr nás totiž čekala projížďka přiděleným vozem.
Pak už jen zvonek a dalšího putování byl konec....Abych nezapomněl i v Písku mají sochu Švejka. Tentokrát pro změnu z písku, ale dá se předpokládat, že věčně tam stát nebude. Málo platné, my máme jeho podobu zafixovanou tváří Rudolfa Hrušinského.
Dále nabízím fotoreportáže o hasičích o kočkách o termálech a Bratisklavě o vláčcích a mašinkách
