Vlak mě vyklopil na hlaváku kolem deváté a v první fázi jsem vykolíkoval trasu odporu. Krvavé převzetí moci se přímo nabízelo, ale kdo by si chtěl dělat u příbuznýho zlo, sametový průběh byl pro klid v rozvětvené rodině dobrý kompromis. Nakonec i on chtěl něco změnit.
Jako generální štáb byla ideální restaurace U Pinkasů. Otvírali už v deset, točili dobrý pivo a vyznačená trasa byla vedle. Kolíkováním však revoluce jen začíná, každý správný revolucionář myslí na všechno, tak jsem po jedenácté ukecal Zivčáka, aby se v zájmu vyšších cílů obětoval pro dobrou věc. Volba nebyla náhodná, bylo o něm známo, že už po čtyřech rumech lehne kdekoliv.
V další fázi bylo zásadní určit ikonu odporu. Nebyl čas na dlouhé pohovory, rozhodnul jednoduchý test. Před třetí jsem rozhodil na stůl papíry. Kdo nakreslí nejhezčí srdíčko, stane se Bohem. A protože Václav Klaus u sebe zrovna neměl pero, vyhrál Václav Havel. Okamžitě vytrhnul roznášejícímu číšníkovi červenou pastelku z ucha, až piva popadaly. Zde je třeba hledat celoživotní trauma Václava Klause. Obstarat si pero za každých okolností a v každé situaci je pro něj od té doby zásadní. Miloš Zeman se výtvarky nezúčastnil, v té době nic neznamenal. Aby taky jo, když ještě mluvil slušně. Na častou otázku, kdy vystřelí Aurora a všechno konečně začne, jsem odpověděl dalším kolečkem rumu. Atmosféra se uvolnila, nervozita zmizela. Všichni cítili, že mám situaci pod kontrolou a záškodníci jsou přefiltrováni.
Řídit běh událostí byla běžná rutina všech revolucionářů. Co nejdříve slíbit všechno všem a hlavně aby to nebylo moc drahý, maximálně do tisícovky. Václav Klaus to narychlo sesmolil a jako obětní beránek se nabídnul Viktor Kožený. Zneužil k tomu neviditelnou ruku trhu a využil hluboké kapsy.
Střední skupinu sovětských vojsk jsem lehce zmátnul prohlášením, že v Praze bude probíhat demonstrace za prohloubení socialismu, ale vše neprobíhalo tak hladce. Největší problémy byly s Husákem. Přestože byl písemně informován o svém vystěhování, přijal zástupce nespokojeného lidu jako deputaci souvěrců z Kolbenky a všechny oslovoval soudruhu. Nejvíce tím znechutil Kocába. Dalo mi pak hodně přemlouvání, aby od nás vypakoval Rusáky na Krym.
V Česku a na Slovensku se dnes máme všichni dobře a jako vždy je špatné k něčemu dobré. Naučili jsme se chodit zodpovědně k volbám a prostřednictvím zvolených zástupců vládneme sami sobě. Že se občas něco nepodaří, pak jsme sami sobě i viníkem, jen alibisticky nadáváme zvoleným zástupcům. Jejich neposkvrněná nevinnost stíní i okvětí bílé lilie. Přitom to s námi myslí jen dobře. S obdivuhodnou pravidelností se pokaždé hned na první schůzi věnují veřejně prospěšným pracem, jako je plánování zahraničních cest a zvýšení platu. Možná mají rozdílné politické názory, ale našim prostřednictvím se v tomto bodě shodnou vždycky jednomyslně.
Dále nabízím fotoreportáž Z podzimních Orlických hor a Z ukončení motorkářské sezóny
