Nejdivnejší a nejnelidštejší na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím húře, tím lépe: porazí-li cyklista hluchou babičku, je to dúkaz zpuchřelosti dnešního řádu. Strčí-li dělník prst do kolečka stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, níbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch, či oněch dúvodú nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed. Není dobrého chlupu na celém dnešním řádu. Co je, je špatné.Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou ješte jeho primitivní radost ze života. To je první splátka na budoucí lepší svět.Nehostinné a nelidské je klíma komunismu. Není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm. Není nic, čemu by se proletář mohl s požitkem oddát. Není na světe oběd nebo večeře, buď je to plesnivá kúrka chudého, nebo žranice pánu. Není už lásky, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození detí. Buržoa vydechuje svou vlastní hnilobu a dělník suchotiny. Tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa, nebo zda vědomě lžou. Vím jenom, že naivní a neskušený člověk, jimž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světe, který mu skutečne nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci......Předpokladem komunismu je umělá, nebo úmyslná neznalost světa...Nenávist, neznalost, zásadní nedúvěra, to je psychický svět komunismu. Lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze, ale v privátním živore s tím nelze vyjít. Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vúle, ochoty, shody a spolupráce. Je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu. Myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti dali ješte dělat zázraky. ...skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Múžete převrátit všechny řády, ale nazabránite tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální, nikoli sociální. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění. Je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nesmí být dobré na straně druhé. Jako by nebyli tady i tam lidé fyziologicky a morálně tíž. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu. Mluvte s ním o funkci sleziny, a on řekne, že je to měšťácká věda. Podobne existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Je mi lehčeji, když sem řekl aspon tolik, třebaže to není vše. Je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu, a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kybych se mohl přít se svědomími, a nikoli se zásadami, veřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho. Karel ČapekPřítomnost1924
Karel Čapek: Proč nejsem komunistou
Spisovateľ a publicista Karel Čapek v roku 1924 v časopise Přítomnost zverejnil článok: Proč nejsem komunistou. Žijeme v časoch pokusov (mediálne nie iba lokálnych) o znovuoživovanie Červeného kohúta, ako údajnej nádeje pre "masu" a "chudobného človeka". Majster slova Karel Čapek sa svojim textom pozerá aj za pomyselné zrkadlo človečenstva. Článok prekračuje časové pásma a samotné hranice času. Píše sa rok 2012 a pre nás je stále aktuálny. Pozrime sa preto na niektoré najpodstatnejšie pasáže textu Karla Čapka.