Já Cesta k Jungovi
Myslím, že k pochopení těchto kapitol v hlubším kontextu bude užitečné znát pozadí, ve kterém má práce vznikala. K tomu, aby váš obrázek o tématu mohl být objektivnější a ucelenější, nemohu začít jinak než touto kapitolou.
Téměř kompletní práci najdete zde: mujweb.cz/www/stinazlo/Při bádání ve zmatených lesích jungiánské psychologie může čtenář brzy zabloudit. Je vystavován obtížnému a hustě zarostlému terénu, který představují tisíce stránek plných cizích slov i obtížně pochopitelných pojmů. Cestu pomyslným hvozdem navíc citelně znesnadňuje i to, že je začarovaný. Autoři používají stejné výrazy pro někdy posunuté, jindy dosti vzdálené věci. I tentýž autor může například pod pojmem „anima“ vidět jednou to ženské v nás, jindy zase synonymum pro duši, která zahrnuje všechny výpovědi nevědomí. Připomíná mi to pohádkový les plný bludných kamenů. Rychle se mění v čase i prostoru. Stejné místo tak může být za pět minut k nepoznání. Každý, kdo se do lesa odvážil a vrátil se živý a se zdravým rozumem, o něm vypovídá zcela jinak. Les plný zázraků a kouzelných, mnohdy nejasně definovaných pojmů, je totiž skvělým zrcadlem jeho vlastní duše. Říká se, že pokud někdo píše o Jungovi, píše spíš projektivně sám o sobě. Na druhou stranu si Junga vysoce cením, neboť se snažil vyjít z onoho pohádkového lesa jako vědec a empirik. Vzhledem k tomu, že patřil k prvním „vědecky“ píšícím dobrodruhům, kteří se odvážili pátrat v nezmapovaných krajinách nevědomí, mu jistě můžeme jeho nesystematičnost a zmatenost odpustit. Patřím k těm, kteří se domnívají, že Jung prozkoumal svým způsobem nevědomí ještě důkladněji a hlouběji než jeho velký učitel a kolega Freud.
Jsou však takto zmatené a obtížně strukturované mapy vhodné i pro dnešní dobu? Mám za to, že nikoliv. Stále častěji pozoruji, jak se belhavé a na hlavu postavené ideje snaží ohromit veřejnost laciným pláštíkem „vědy“. Jako vhodnou vědeckou masku si pak vybírají právě obtížně pochopitelného Junga. Proč se tedy nenajde geniální duch, který by Jungovu práci dokončil a důstojně završil jeho dílo snadno srozumitelnou systematickou knihou? Domnívám se, že takových knih (více či méně zdařilých, odborných a obsáhlých) začíná přibývat, a to i v českém jazyce. Pouhou kompilační nebo popularizační práci bych však nepovažoval za dostatečně důstojnou odpověď na výzvu, jakou pro mě Jungovy myšlenky jsou. Při pozoruhodné procházce jeho knihami jsem byl inspirován nejednou zajímavou myšlenkou zkušenějšího a hloubavého muže. Jako opravdový poklad na mě však zapůsobily úvahy o konfrontaci s vlastním stínem i s celým nevědomím. Líbilo se mi, že se můžeme stát někým opravdovějším, když se vzdáme svých iluzí o sobě (persony). Jako čarovné dýchnutí z dob dávno minulých a záslužných na mě působilo učení o tom, že máme poznat sebe samotné a jako svatý grál tak odhalit smysl svého života. Toto učení však přestávalo mít podobu mlhavých mýtů, ale stávalo se něčím uvědomělejším – „vědečtějším“. Při čtení Junga jsem si připadal, jako bych stál u zrodu samotné filosofie (ač šlo spíše o zrod moderní psychologie). Nebyla to však filosofie, kdo by mi přinesl uspokojivé odpovědi na mé otázky po smyslu života. Hltal jsem kapitoly o dějinách filosofie a snažil se pochopit, jak se s podobnými otázkami potýkali velcí duchové minulosti (jsme přece jen trpaslíky na zádech obrů, jak pravil klasik). Byla to sice zajímavá a užitečná cesta, ale postupný pád metafyzických koncepcí a mlhavě chaotická postmoderna mě stále více ujišťovaly v tom, že na své palčivé otázky najdu odpověď až ve vědě o psýché – v psychologii. Její toporné krajním materialismem ovlivněné začátky mě sice upoutaly jako „vědce“, ale jen sotva mohly přinést relevantní odpovědi. Následovalo seznamování s rozličnými psychologickými koncepcemi, které mi přišly zajímavé. Jako mladý člověk jsem rád naslouchal životním moudrům lidí zajímajících se o psýché. Časem mi ale přišlo, že takové konstrukce zhusta zase vypovídají spíše o životě svých tvůrců, popřípadě jejich pacientů. Marně jsem v nich hledal hloubku a nadčasovost, kterou mi dříve nabízela filosofie. Jeden muž však dokázal něco nevídaného. Propojil staletou a nadčasovou moudrost pohádek, mýtů, alchymie i „východních“ myšlenek s vědeckým jazykem a metodologií první poloviny dvacátého století. Přestal jsem se cítit jako vyvrženec, který svým myšlením nepatří do dnešní doby. Jako zázrakem se propojila má vědecká a racionální část, studující nejnovější technologie s mystikem a filosofem, který má nezastavitelné nutkání najít odpovědi na to, kým je a jaký je smysl jeho existence. Toužil jsem po hlubším sebepoznání, posile při boji s vlastními slabostmi a nalezení smyslu svého života. Věřím, že má práce může být v něčem inspirující pro každého, kdo si klade podobné otázky.
