Putuji se svým rodným kmenem do nádherných krajin, tentokrát se ocitáme v pohostinném Řecku, kde táboříme v malebné přírodě. Zdáli vidím překrásné bílé rodinné antické domy, které spíše připomínají dnešní architekturu. Mám však vyhlédnutý jeden z nich, a tak tajně putuji do města na výzvědy, abych se zde později zabydlel a našel nový život v lásce a jistotě.
Jakmile putuji bílým městem, tak jsou ulice prázdné, až mě to dosti překvapuje. Zavítám do jednoho majestátního chrámu, ten je rovněž prázdný, ale cítím se zde jako občan antické obce, jenž celoživotně ctí tradiční hodnoty.
Dále se blížím k jednomu dřevěnému záhadnému muzeu, přitom si neuvědomuji, jaké hrozné a osudové nebezpečí na mě číhá. Jsem anonymním vrátným varován, abych raději nevstupoval, neboť jsou zde krvelačné příšery, jež připomínají surikaty křížené s dikobrazy.
Přesto vcházím do záhadného světa se záměrem detailně jej poznat, a to malou lstí, když jsem znenadání nalezl tajuplnou pečeť, kterou tvoří srst daných bestií.
Příšery mě tak prozkoumávají, kontrolují, někdy se diví, kdo to vůbec přišel, ale nakonec mě pouští dál do svého světa. Zároveň se setkávám se skupinkou odvážných lidí, kteří rovněž podnikli tutéž riskantní pouť.
V centru nás potvůrky vítají, ale pořád kontrolují, přesto se s námi přátelí, vždyť nás přímo považují za členy vlastní rodiny. Ubíhá však čas fenomenologickým tempem odlišným od toho reálného, mé svědomí praví, abych příšerám jednoho dne zveřejnil pravdu o svém lidském původu, a proto ve jménu pravdy zničehonic likviduji "průkaz totožnosti" – tím chci diplomaticky dokázat, že i my lidé máme blíže k přírodním zázrakům a půvabům.
Náhle příšery prožívají úplný šok, již nejsem členem jejich rodiny, ale pouhým vetřelcem, kterého je třeba zlikvidovat, anebo rovnou uvěznit, a to navždy v zajetí krvelačných kříženců. Nelítostné odhalení zároveň padá i na skupinu dobrodružných nadšenců. Jsme nuceni se chaoticky učit často proměnlivou hatmatilku a písmo krvelačných bestií, a to nekonečným otrockým způsobem, jenž totálně vymývá naše mozky!
V jednom okamžiku nalézáme společný způsob a možnost útěku z uvedeného zajetí, neboť jsme objevili úzkou chodbičku v kamenné stěně, která nás nakonec dovede do dřevěné verandy, z níž vidíme venkovní deštivou bouři, a tak slavíme úspěch, že jsme se vymanili z ukrutného utrpení.
Chceme jednou provždy uprchnout, jenže přichází nemilé překvapení, neboť se na verandě objevují krvelační kříženci, kteří nás opět loví do nenávratného zajetí. Nakonec zjišťujeme, že jsme součástí nekonečné a nenávratné spirály ohledně jedné zákeřné počítačové hry, a to úplně navždy!
Václav Kovalčík
