Na jednom uměleckém webu jsem publikoval rostlinné obrázky, které se mi zároveň zveřejnily na stěně mého pokoje. Jdu na procházku, abych se odreagoval od všech problémů a starostí. Google-vláčkem jedu do centra jednoho města, které ještě neznám, zároveň surfuji na internetu.
Rád bych se však navrátil, neboť mám strach z neznámého prostředí. Náhle spatřuji nádherný lázeňský zámek, zároveň zjišťuji, že nemám na sobě boty. Překračuji barokní zimostráz, starček a zelený trávník, jenže mě seřvala místní správkyně lázeňského areálu.
Svou chybu si totiž uvědomuji, a tak se jí hluboce omlouvám. Mou omluvu samozřejmě přijímá, poté se seznamuji s lázeňskými hosty, kteří mají různé zdravotní problémy. Pořád však myslím na google-vlak, do něhož bych rád nastoupil, abych se vrátil za svými rostlinnými obrázky.
Jednou se mi to přece jen podaří, google-vlak se rapidním tempem rozjíždí. Náhle zjišťuji, že nemám u sebe jízdní doklad, doufám, že se mi podaří přežít cestu bez revizora. Google-vlak začíná létat nad rozmanitou zelenou krajinou, z níž uniká do atmosféry vodní pára.
Ejhle, přichází revizorka, prohlíží každého bez rozdílu, chci se dostat ihned pryč, ale v zadní části google-vlaku nacházím „nedostupné“ plexisklo. Neznámou silou se mi jej podaří rozbít, a to na poslední chvíli. Jsem odhodlán skočit do neznáma ještě s jednou osobou. Padáme spolu jak podzimní ovoce do spárů nejistot.
Jedině já tenhle skok nepřežiji, přesto druhým životem plavu v ledovém potoce do svého vytouženého domova. Tam nenacházím své rostlinné obrázky – asi je někdo odcizil, dokonce vymazal z internetu. Blízcí spolužáci a sousedé mě vítají, ale vyčítají mi, že jsem prý zavinil chaos a nepořádek svým předsednickým působením.
Samozřejmě jim vysvětluji, co všechno jsem prožil, naštěstí mi uvěří, protože jsou to přátelé, jenže o dalším osudu mých rostlinných obrázků se již nikdy pravdu nedozvím, neboť cenzura prostě zapracovala všude, kde se dá!
Václav Kovalčík
