Ocitám se znovu po dlouhé době v italské části Švýcarska. Ve městě Luzenu se totiž v létě koná varhanický kurz církve. O tento kurz mám ze začátku zájem, prohlížíme si kostely, chrámy, dokonce centrum města, jenže se mi stane jedna hrozná věc.
Cestuji starým Ikarem, náhle zjišťuji, že jsem si zapomněl koupit a označit novou jízdenku, v kapse mám jen prošlý doklad. Místní revizor kontroluje všechny cestující rychle a nemilosrdně, jako by se rychle sklízel pole lán.
Přichází na mě řada, a já mu ukazuji svou prošlou jízdenku. Revizor mi dává najevo, že budu muset uhradit pokutu ve výši 49 Švýcarských Franků. Vystavuje mi složenku. Tak mám o radost míň, neboť je to zvláštní a potupná situace. Již asi nikdy nebudu cestovat tímhle mohutným autobusem. O varhanický kurz a nacvičování přestávám mít zájem.
Navštěvuji raději své přátele, kteří emigrovali z České republiky. Jednou nádhernou Karosou cestuji do výšin švýcarských hor. Ocitám se na jednom zámečku, kde žije můj kamarád Jindra a jeho manželka Jindra. Oba věnovali svůj životní čas osvětě, pravdě a spravedlnosti ve světě. Oba členové KSČM, kteří emigrovali z České republiky, pořád pomáhají dalším levicovým i jiným emigrantům. Dělají velmi záslužnou činnost. Ze zámku se společně díváme do krajiny, jež vytváří v tuto chvíli spíše podzimní krásy. Připomínáme si naše doby štěstí, též životních zkoušek. Pijeme kávu, čaj, jíme jahody, maliny, borůvky a melouny. Je to nádherné setkání.
Pak se v hluboké noci vracím do Luzenu, kde raději bydlím v jedné organizaci, která rovněž emigrovala z České republiky. Tato organizace se jmenuje Centrum aktivního přátelství. Bydlím v jedné bílé venkovské věži. Na zkoušky varhanického kurzu už vůbec nechodím. Pokutu 49 Švýcarských Franků stále nestíhám za povedený Ikarus zaplatit. Opět se setkávám s hodnou paní, která také musela emigrovat. Jmenuje se Olga. Pracuje právě zde velmi obětavě, také vzpomíná, jaké to bylo v České republice. A proto jsem si udělal na zítřek plán, že se vydám následující den do centra Luzenu, abych konečně zaplatil tu hloupou pokutu za povedený Ikarus.
Z centra se stává jedno zanedbané náměstí, jež připomíná české náměstí z 90. let 20. století. Najednou mě a další lidi poblíž nějaká mafie žene do muzea egyptských obrazů a soch. Jsme přinuceni si lehnout na zem. Pachatelům jde, jak jsem se později dozvěděl o nějaké zakleté dílo, které by mělo přivést světovou katastrofu na Zemi. Personál muzea nestačí vůbec reagovat. Zadním východem se mi podaří odplazit do bezpečí, ale to už venku začíná pršet. Opět jsem nestačil zaplatit pokutu za ten povedený Ikarus.
Situace se podobá deštivému Armagedonu. Nikdo nic nehlásí, švýcarské úřady zaspaly! A tak se snažím vysvobodit mnoho neznámých lidí, jež vidím úplně poprvé. Zároveň hovořím svou lámanou italštinou, až je mi líto, že ve svých 40 letech života jsem vůbec nezaložil rodinu, nepěstoval bohulibé harmonické vztahy s nejbližšími a rodinou. Oslovuji a varuji více a více lidí. A tak hromadně opouštějí své domovy též sympatické ženy a slečny. Asi není čas na děkování za záchranu životů. Tohle vše se podobá stěhování národů. Kalná voda se roztahuje všude, též do těžebních kráterů, a já utíkám, varuji okolní svět před katastrofou, i když jsem ještě nezaplatil pokutu za ten povedený Ikarus. Co dělají členové varhanického kurzu a církve? Co dělají emigranti různých názorů i pohledů? Co dělají teď nádherné ženy a slečny v této době? Co dělají pracovníci a lidé bohulibých organizací? Utíkají před katastrofou tak jako já.
Václav Kovalčík, Zlín
