Ocitám se v jednom internátním pokoji, jenž mi slouží na přespání, zároveň slouží jako učebna pro církevní gymnázium, které navštěvuji.
Již dorazila úzká skupina mých spolužáků na hodinu jazyka českého. Čekáme v mém pokoji na paní profesorku jazyka českého Mutuškovou.
Najednou přichází, ale pak nám po půl minutě oznamuje, že musí řešit něco neodkladného a důležitého. Hodina jazyka českého nám bude opět chybět!
Ve svém nočním stolku nalézám čerstvé borůvky a ostružiny, které jsem dostal na hodině jazyka maďarského. Právě tyto lekce byly nedávno bezohledně zrušeny, a to z důvodu nízkého zájmu o studium tohoto jazyka.
V jedné své skříni na oblečení nalézám ještě čerstvý chleba.
Přítomný kolektiv mě nudí, zároveň je ke mně laxní až nepřátelský, a tak odcházím z pokoje pro paní profesorku Mutuškovou. Nemohu ji najít. Až po dvaceti minutách nalézám kabinet, jehož dveře se podobají vstupu na WC.
Z nich vychází jedná mladá slečna, asi praktikantka, jež mi dává tajný písemný vzkaz.
Měl bych se prý uzdravit, opakovat ročník.
Velkým proskleným oknem školní verandy vidím vyspělé město bílých budov, protkané malebnou zelení, osvícené jarním sluncem.
Takže oni nebudou opakovat, ale já opakovat musím? Dosti nespravedlivé, nemyslíte? Oddálená maturita, opět oddáleny přijímací zkoušky na Veterinární univerzitu! Oni jako můžou dříve maturovat, ale já nesmím? Kde to jsme? Mám se s tím jednoduše smířit? Dosti potupné! Kam jsme to dojeli, ví Bůh Hospodin ohledně dvojího metru v Evropě!
Václav Kovalčík, Zlín
