Opět mám za rodinný úkol udělat další maturitu tentokrát z exaktních věd, a tak již pár let navštěvuji Helenčin gymnazijní kurz z matematiky, ale poslední ročník je kritický a prospěchově neprostupný. Ještě zvládám zasedání Studentské rady Jiráskova Gymnázia v Náchodě, kde přednáším poslední své návrhy. Nesouhlasy se červenají, souhlasy modrají na moderní tabuli.
Rozhodl jsem se tedy, že nechám exaktního studia, že opustím definitivně uvedenou trapárnu, která k ničemu nevede, jen žere drahocenný osobní a studijní čas.
Jenže se objevuje můj bývalý spolužák ještě z předchozího ostravského gymnázia, které jsem navštěvoval šest let, kde bylo nepřátelské a šikanující prostředí. Ten mi podává nějakou zázračnou pilulku, jež prý vyřeší každý matematický a exaktní příklad správně, tak ji zapiji sklenicí vody.
Najednou se dějí bouřlivé věci, všechno chápu, je toho moc, co bych mohl vědou objevit, najednou se však ocitám před svým bývalým bydlištěm, plazím se po zemi v bahnité břečce, ale na Kmetské ulici vidím čistý bílý sníh. Najednou se vracím do svého dětství, užívám si příjemné a mrazivé zimy, v tu chvíli se mi rozplynou veškeré starosti a problémy, na Helenčin kurz z matematiky rovnou zapomínám, a hrabu se v nádherných bílých závějích, stavím velké iglú a báječné sněhuláky.
Václav Kovalčík, Zlín
