Toto je vymyšlený příběh o mladém bezdomovci:
Lidé ho již dobře znali. Žebral totiž na onom stejném místě třetí rok. Když spěchali ráno do práce, seděl na studené zemi a nastavoval kelímek s důvěrou, že něco málo obdrží. Taktéž při návratu z práce jej vídali, přesto jako by byl neviditelný...Možná kdyby tušili, jak moc tento "člověk vydaný napospas osudu" vnitřně trpí svou chudobou, snad by se alespoň jednou zastavili...
Nastalo opět nové ráno. Pro opuštěného úplně obyčejné. Neměl rána v oblibě, protože v tu dobu míval hrozný hlad, ale věděl, že svoji potřebu neuspokojí, protože peníze neměl a na lidi se přestal spoléhat již dávno. Od nich nic nedostane. Avšak hlad se nedal uprosit, bezdomovec tedy s malou nadějí oslovil staršího muže, který právě vyšel z obchodu: "Prosím, nedal byste mi alespoň kousek svého chleba?" Muž se ale se zjevným odporem odvrátil: "Nemůžu ti dát, vždyť mé děti, manželka nebudou mít nic ke snídani a na svačinu!" A s mávnutím ruky odcházel.
Mladík měl slzy na krajíčku. Snad ne proto, že jej muž odmítl, na to byl zvyklý, plakal zkrátka z toho důvodu, že trpěl velkým hladem...
Za hodinu kolem mladého bezdomovce projelo auto rozvážející pečivo. Mladík se napřímil v naději, že bude od dorážejícího hladu osvobozen. Volal co mohl nejvíc: "Pekaři, dej mi kousek chleba, trpím hlady." Pekař si však hleděl svého jako vždy, když se svým vozem přijel před pekárnu. "Kdepak, můj chléb může jíst jen ten, kdo poctivě zaplatí!" A odešel za prodavačem vyřídit objednávku...
Mladík svůj boj vzdal. Ten den nic nejedl. Jen zbytky zahozeného hamburgeru poblíž rychlého občerstvení...
Za necelé dva měsíce nastaly mrazy. Lidé již mladého bezdomovce nevídali. Kam zmizel? Přece tu sedával tak dlouho. Kde je?
Nikdo neví.. Náhlý zájem o ztraceného opuštěného člověka se nedal přehlédnout. Kdyby jen lidé tušili, že jej už nikdy neuvidí. Mrazy jej přemohly. Zmrznul...
