Jednou po večerním silentiu se bratři novicové bavili se svým opatem:
"Bratře opate, obdivujeme Vás. V tomto životě trpíte mnoho a přece jste stále radostné mysli! Jak to máme udělat, abychom se Vám připodobnili?"
"Inu, moji bratři, byly doby, kdy jsem trpět neuměl. Jakmile u mne nastaly těžší zkoušky, chtěl jsem umřít. Prosil jsem celé nebe, ať mi dobrovolně odejme život, neboť ono utrpení nedokážu snést. Netušil jsem, že mám podíl na Ježíšově křížové cestě. Padal jsem pod těžkým křížem, avšak mnohokrát jsem se nedokázal znovu postavit na nohy. Tolik jsem toužil vzdát se toho nejcennějšího, co mi Bůh dal..Nejsem dobrým příkladem ve snaze trpět. Teď vidím, že Bůh volá ty nejslabší a dává jim ta největší místa v království."
"Přiznám se, že mne to také napadlo, nebyl jsem vždy ochoten nést svá utrpení," přihlásil se o slovo nejmladší novic.
"Jakpak jsi s takovými hroznými myšlenkami bojoval?" nemohli přemoci zvědavost ostatní bratři.
"Nu, vždy jsem si určité bolesti spojil s jedním zastavením právě zmíněné křížové cesty a modlil se bolestný růženec."
Třetí mnich klidně seděl a koukal se do prázdna. Mniši si až teprve teď všimli, že je mezi nimi.
"Copak ty jsi nikdy netrpěl, bratře Jakube? Vypadáš tak spokojeně," padla otázka na posledního z nich.
"Ba trpěl, nenechte se mýlit, bratři. Ale jak rád! Každý den se modlím za větší utrpení. Bůh mi dal totiž poznat, že tak mohu zachránit mnoho duší či své utrpení za někoho obětovat. Od té doby netoužím po ničem jiném. Chci jen a jen trpět. Chci zakusit úplně všechna zastavení křížové cesty! Chci svými bolestmi oslavovat celé nebe! Nikdy naše utrpení nebude tak veliké jako Ježíšovo. To jediné mne mrzí, protože já chci být jako on. Slovo utrpení jsem si velmi zamiloval....!"
A jakým způsobem jdeš TY po své "křížové cestě?"
