Poslední dny mne přinutily k zamyšlení. Co člověka vede k tomu, že se i po velkých bolestech (fyzických i psychických) opět zvedne a jde dál? Inu, každý má životní motivaci jinde. Ale právě v oněch posledních dnech se mi potvrdilo to, co je více než všelijaký majetek, peníze nebo snad i čest(?)- totiž, že v očích skutečného přítele nikdy neztratíme svoji jedinečnost, ať bojujeme s čímkoliv a máme kdovíjaké chyby. No, život není lehký, ale člověk by asi neměl čekat velké věci. Myslím, že je lze očekávat jedině tehdy, až se naučíme přijímat ty malé. Já můžu mít peněz plnou kapsu a každý den zabrousit do obchodu, vyčíhnout několik modelů, které pak budu s hrdostí nosit na sobě. Ale nechci, aby to bylo samozřejmostí mého života. Že to ale píše ten pravý, který má v šatníku jen dvě mikiny? To mi nevadí, že se nad tím tolik lidí pozastavuje. Nebo že každý den bojuju, aby mi zbyl nějaký peníz na další den- člověka ani nenapadne, jak se na tom bezvadně můžu naučit trpělivosti a skromnosti. Tím chci naznačit, že i negativum lze přeměnit v pozitivum. Už to celkem umím...
Když prší, tak těch krasných věcí není příliš k vidění, ale jakmile se objeví slunce, nemůžu se vynadívat... I v té malé pampelišce vždycky najdu mnoho.
Kdo si prošel obdobím zbytečnosti atd., ten to nejspíš nebude nacházet snadno. Ale není to pravidlem. Protože i já to mám za sebou, sice někdy se ty blbé myšlenky vrátí, ale to už vím, že záleží na mně, co s tím udělám...
PS: Nejsem filozof ani romantik, tohle mě prostě naučila zkušenost:-)
