Mezi Valentínem a MDŽ
Aj já sem podlehel valentínskému ošálu a potem, co stará mama odešla do „vječných lovišť“ na kuťe, na prázdný kuchynský stúl sem ze šeckých koreňiček, cukerňiček a po ruce pohárkú vyskládal obrys krásného velikého srdéčka. Prvoplánovo v náďeji, že ju to poťeší ket ráno prvňí vstane a potem aj nadálej to se mnú jakš takš vydrží a druhoplánovo, že ty špécije í napovjedzá, že nech pokračuje f tem perfektňím vyváraňí dobrot pro mňa. Lebo jak víme, láska ide ces žalúdek a dobré jídlo je sex starcú. Úmyselňe sem ráno čekal, kým stane prvňí a jaká bude z její strany roscícená reakcija. Ňic. Stúl uprataný, raňajky ňic moc, tak sem nevydržal a sa pýtám, že de má to valentíské srdéčko? Jak Sládkovič ríká, že: V hruďi, Pejko, v hruďi. Bylo mi to čudné, no neríkal sem ňic. Treba poznamenat, že já často večer, ket odejde spat, snorím, ňúrám, kutru a anektuju ledňičku, abych ňeco ešče zblajzel na dobré spaňí, na co je zvyknutá a neporádek na stoli po mojich nočňích nájezdoch ju uš neprekvapuje. No ale aš po chvílce ranňího cicha sa mňa vyčítavo a podezíravo opýtala, že podla tých šeckých rozházaných príchuťin, jaký zvláštňí špeciálňí žvanec sem v noci kuchtil? Zrejmňe moje výtvarňí pojeťí tvaru srdéčka a pokus o romantické vyjadreňí opravďického citu „zamilovaného“ furt hladného ďedka prohráli s pragmatickým denodenňím chodem jejího „pracoviska“. No, co uš, skusím to zas na MDŽ.
dedo Pejo
