Aj já sem podlehel valentínskému ošálu a potem, co stará mama odešla do „vječných lovišť“ na kuťe, na prázdný kuchynský stúl sem ze šeckých koreňiček, cukerňiček a po ruce pohárkú vyskládal obrys srdéčka. Prvoplánovo v náďeji, že ju to poťeší ket vstane a aj nadálej to se mnú jakš takš vydrží a druhoplánovo, že ty špécije í napovjedzá, že nech pokračuje f tem perfektňím vyváraňí dobrot pro mňa. Lebo jak víme, láska ide ces žalúdek a dobré jídlo je sex starcú. Úmyselňe sem ráno čekal, kým stane prvňí a jaká bude z její strany roscícená reakcija. Ňic. Stúl uprataný, raňajky ňic moc, tak sa pýtam, že de má to valentíské srdéčko? Jak Sládkovič ríká, že: V hruďi, Pejko, v hruďi. Bylo mi to čudné, no ňic sem neríkal. Treba dopredu povidat, že já často večer, ket odejde spat, snorím, ňúrám a anektujem ledňičku, abych ňeco ešče zblajzel na dobré spaňí. No a aš po chvílce ranňího cicha sa mňa vyčítavo a podezíravo pýtá, že podla tých rozházaných príchuťin, či sem zas ňejaký žvanec hledal a kuchtil? Zrejmňe moje výtvarňí pojeťí tvaru srdéčka a pokus o romantické vyjadreňí opravďického citu zamilovaného ďedka prohrálo s pragmatickým chodem jejího pracoviska a s í dávno známýma živočíšnýma hladovýma potrebama starého chlapa... No, co uš, skusím to zas na MDŽ.
dedo Pejo
