Kedysi na katechizmňe nás dústojný pán katechéta pomocú grafických pomúcek učil rozeznávat jaké sú duše hríšňíka, hríšňíka, potem co ide do očistca a čovjeka svatého, teda prakticky imaginárňího, ale to sem pochopil aš neskúr. Nakreslili sme si do zošita tri ovále (jakože kruhy, bubliny, obláčky, tak ňejak). A do nich bodky, jedna bodka jeden hrích, tlustá bodka veliký hrích, malinká – malý hríšek. Až neskúr sme sa dozvjedeli podrobnejší o cirkevňí klasifikácii hríchú. O tem ale fčil písat nescu.
Pamatám si, že hríšňíkú, adeptú pekla, sme celá trída zvládli výborňe. Husto vyplňeňé vnúterňí bílé plochy oválú bodkováňím, de bílých místeček skoro vúbec nezostálo. Téš ludských anďelú sme trefili správňe, lebo plochy ostali panensky nepoškvrňené. Akurát očistec, očistec byl problém. Tam sme sa značne rúznili v počte, velikosťi a nebezpečnosci hríchú, s kerýma do očistca jednotliví adepti na funkcije slušných ludzí v nebi vstupovali. Pamatám si, že sem byl optimistú, múj očistovaneček byl s málem a navíc malých hríchú. Hold, tento optimistický svjetonázor sa mi ale bjehem dalšího života značňe skorigoval, šak enem idiot nemňeňí svúj názor...
Proč to ale píšu. Dneskaj a v nedávňím ostatňím časi, ket do očistca nedobrovolňe vstúpilo množstvo všakovatých hríšňíkú, ešče donedávna pjejúcich svatý chór smjerem k Boží čistoťe, s takým kvantem hríšiskú, že ovál by sa aj nafúkel, možno aj praskel, vidzím, že moja idealistická predstava, z tých časú kráného detstva, byla totálňe pomýlená a naivňí.
Nuž, co uš. Šeďivá je teórija, vječňe zelený je strom života...
dedo Pejo
