Písal sa rok tak 1960. Permanentňí, trvalá a nevymýťitelná byla rivalita v Holíči mezi žákama starej a novej školy (ZŠ), asi jak mezi Holíčem a Skalicú (Šak víte, že co je najkrajší v Holíči? Né? Ná, pohlet na Skalicu!!! Ale zato Holíčané mjeli šibeňicu enem pro sebja a svoje dzeci.). Ket sa nemýlím demarkačňí línijú byla právje naša ulica, vtedy nésla méno ul. 1. Mája. Proto já sem choďil púvodně do starej a neskúr do novej školy. Na školském dvori sa v zímje robilo perfektňí veliké kluzisko na zimňí radovánky. Na ja, ale akorát po mojem odchoďe do novej školy sa neoficiálně múj vstup na toto bruslisko uzavrel. Túžba zahrát si hokej na šlajfkách priklučkovaných k tým koženým bagančám byla ale silňejší. Staroškolskí bodygárďi a ochráncové „starého zákona“ mňa okamžiťe rekognoskovali, zeskrínovali a dilitovali. Skutečným pjastným súbojem aj do zubú z ledu deložovali a odložili k virtuálňímu „ledu“. Ubečaný, ískejpovaný sem došel dom a nehrdinsky sa požaloval. Mosím trošku odbočit a fčil priznat, že múj tata mněl pro osobňí ochranu načerno jak dochtor takú malú pištolku Beretku ráže 6,35. Mjěl ju ešte od vojny, kedy mu ju asi ilegálňe zabezpečil jeho švagr, plukovňík Cherubín K. A ket sa hrdý tata dozvjeďel, že jeho jeďiného koruňího princa (kerého sa mu podarilo sploďit nakonec aš po vícerých pokusoch v pokročilejším vjeku) nehanebňe a potupně zbili, rozpajeďil sa, zebral pištolku aj mňa a hajde na školský dvúr. Tam exekútor mojich monoklú eště ňic netušíc v pohodě šanťil. Rýchlo precitel, pochopil a začala naháňačka jak v akčňím filmje. Jasné, že uš bruchatý dochtorko na mladého kriminálňíka nestačil. Ten zdrhal od holíčskeho lihovaru smjěrem k aleji do polí. A tak v zúfalstvje a hambje od kapitálňí prehry zdvihel tata pištol nad hlavu, vystrelil a zreval: „Stoj, lebo strelím!“ v náďeji, že zločinec sa zlekne a v obavje o svúj holý život zastaví. Lenže za socíku nebylo zvykem používat ostré strelné zbraně jak fčil v Americe a tak temuto neskúsenému delikventovi výstražňí výstrel evidentňe ňic neríkal a zdrhal neúročným tempem dálej. Na dúvažek, rozrušený pronasledovatel sa šmykel na kluském zasňeženém ušlapaném z kopečka chodňíku a jak byl dlúhy, široký a ťašký, tak sa vážený pán dochtor nedústojně rosplácel na zamrzlém tratuári. Neutrpjela tým enem Vidlárofská česť, ale aj jeho riťochrbet a teda aj múj fejs. Viňík, jak je to ostatňe fčil ve zvyku, zostal navjeky nepotrestaný...
