Milión třistatisíc kroků do Santiaga de Compostela - část I.

Fakt půjdeš? A sám? A celou z Francie? To byly dotazy mých přátel, kterým jsem se svěřil se svým bláznivým nápadem to zkusit ještě napotřetí, samozřejmě odjinud a poprvé jako osamělý poutník. Tak pojďte se mnou v tomhle blogu.

Vím, že existují různé poutě, ale tahle do Galicie k hrobu apoštola Jakuba má své kouzlo, odér věkovitosti a jednoznačný pocit originality pro každého, kdo vstoupí na stezku označenou mušlí či jen žlutou šipkou, která jej vede cestou, kterou před ním šly jistě už desítky miliónů poutníků. Po první s dcerou Adélkou v roce 2012, severním směrem tzv. Camino norte (zde) a druhé s kamarádem Honzou v roce 2019 z Porta Camino portugese (zde), jsem svého švába na mozku nemohl vypudit. Camino francés se začátkem v Pyrenejském městečku Saint Jean Pied du Port se svými cca 820 kilometry je ta nejznámější, tím pádem i nejvíce prošlapaná. Dalším faktorem byla únava z práce, pocit, že začínám vyhořívat a že potřebuji být nějakou dobu sám, bez nutnosti zvedat telefon a řešit problémy, kterých po době covidové přibylo měrou vrchovatou. A v neposlední řadě si dokázat, že ještě nepatřím do second handu, že na to mám a že to dám.

V přípravě jsem nachodil od ledna do konce března více jak 1200 kilometrů, zvykal jsem si na samotu na cestě, abych zvládal mlčet a více naslouchat. Co jsem podcenil, či spíše nezaregistroval, byla nadmořská výška, která byla v průměru téměř celou cestu okolo 700-800 metrů nad mořem. Moje výbava byla spíše letní a tak nákup trika a kalhot merino na poslední chvíli (na radu dcery a ženy) jsem považoval za zbytečnost. Že mi to zachránilo když už ne život, tak jistě zdraví, bylo nepochybně řízením shůry, za což jsem mnohokrát děkoval všem okolo a nade mnou.

Camino francés začíná v bráně apoštola Jakuba na citadele v Saint Jean. Odtud se vycházelo již před mnoha staletími a tak nebyl důvod se tam nepostavit také a udělat si fotku "před použitím".

Autor v předvečer prvního dne poutě v místě, odkudy vycházely milióny poutníků již od středověku.  

Že se něco bude dít, začínalo být zřejmé krátce po poledni.  

K večeru bylo vše jasné. Projdou jen ti, co půjdou po protažené cestě a ještě dobře oblečení. Někteří to vzdali a čekali na příznivější čas.  

Cestu do průsmyku protahovaly sněžné pluhy, převýšení z výchozího místa zhruba 800 metrů, teplota na vrcholu 8 pod nulou.  

Na odpočinek usednutím na lavičce nebylo ano pomyšlení, respektive asi bylo, ale nebylo kam.  

Na vrcholu hřebene - te´d už to půjde samo - zbývá nějakých slabých 800 kilometrů  

Takže do cíle cesty je to už kousek a jen samá pohoda.

Pouť k hrobu apoštola Jakuba má svá specifika. Tím podstatným je potkávat lidi z celého světa, naslouchat jejich příběhům, motivacím k cestě a životním postojům.

Tak třeba trojice mladých kluků z Brazílie na kolech. Když jsem se s nimi bavil, řekli, že jedou čtyři. Na můj údiv pak jeden z  nich vytáhl z boční tašky urnu s popelem, protože se jejich kamarád krátce před poutí zabil a oni ho vzali takhle sebou.  Korejský pár, kde muž nesl celý náklad a žena cupitala (velmi pomalu) vedle něj bez zátěže. Vysvětlil mi, že je nemocná, nemůže moc chodit a tak vždy denně ujdou jen cca 10 kilometrů a zbytek dojedou taxíkem. Mladý chlap, který měl místo lýtka kovovou protézu a přesto slézal prudké kopce. A nakonec i 80 letý Yves z Francie. Muž s noblesní tváří a chováním, který - jak mi sdělil - od života už nic nečeká, všechno prožil a ukončil a teď jde prosebnou pouť, aby skončila válka na Ukrajině. Dodnes si myslím, že jsem v něm potkal anděla a jen díky své slepotě jsem neviděl jeho křídla a svatozář.

Psáno pro www.blogosfera.cz. Pokračování příště....