Můj vůbec první blog jsem nazval Nesnesitelná lehkost bytí Miloše Zemana /http://vodvarka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=319037/. Bylo to krátce po jeho zvolení, při němž před necelými 5 lety bylo jasné, jakým způsobem zvítězil nad svým sokem. Voličům nevadila veřejně uvedená nahrávka jeho tehdy nejbližšího spolupracovníka Miroslava Šloufa s mafiánem Františkem Mrázkem (tedy situace, po které kandidát v každé demokratické zemi okamžitě odstupuje). Jeho voličům rovněž nevadil lživý inzerát v Blesku, osočující Karla Schwarzenberga.
Říká se tomu zvítězit za každou cenu. Dějiny znají podobná vítězství, která jsou současně i prohrou. Ne snad v tom prvním okamžiku, ale v následných časech, kdy se ukazuje, že ona výhra není tak úplně taková, jak se jeho příznivcům jevila. Toto jeho vítězství přineslo místo zklidnění politické situace výrazné rozpolcení společnosti, kde vulgarita a osočování protivníků z těch nejhorších úmyslů začalo být normativem.
Miloš Zeman záhy pochopil, že nemá šanci uspět v kruzích, kde by se rád pohyboval a kam po sametové revoluci nepochybně patřil. Musel značně slevit ze svých ambicí být - jak vyhlásil - prezidentem dolních deseti miliónů. Svým chováním v médiích, přístupem k vlastnímu zdraví /nemírné pití a kouření/, svou afinitou k režimům, které jsou vším jiným, než demokracií, se přihlásil k tomu být presidentem těch, kterým stačí třikrát denně ešus plný šlichty nebo jednoduchá hesla a jednoduchá řešení, která jak známo nikdy nefungují. Místo orientace na západoevropské a atlantické spojenectví přilnul k Číně a k Rusku, kde vtipkoval o nutnosti likvidace novinářů a do Číny jezdil vyjednávat investice, které zůstaly jen na papíře.
Nyní sklízí co zasel. Značná část národa jej místo tiché ignorace veřejně nenávidí, což dávají najevo již výše zmíněnými vzkazy na jeho účtu. Terčem není jen on sám, ale i temné figury, kterými se na Hradě obklopil a které svou arogancí plně odpovídají jeho naturelu. Jen málokdo v České republice pochybuje o ryzosti charakteru pánů Ovčáčka a Mynáře.
Každý člověk v závěru svého života - je-li mu dáno osudem - sklízí setbu svých činů, slov, postojů. Měl by mít radost z toho, že dílo, které vykonal, je ku prospěchu jemu samotnému a okolí. Že lidé, s nimiž měl blízké vztahy, jej milují.
Miloš Zeman již nyní zjišťuje, že je značnou části národa nejen nemilován, ale doslova nenáviděn, zjistí rovněž, že po skončení svého mandátu jej ony zmíněné temné figury opustí a bude jim lhostejný, neboť pro ně ztratí svou přitažlivost díky prezidentské funkci. Bude si možná připomínat ony vzkazy na otevřeném účtě, kterých je - zdá se - mnohem více, než těch, kteří mu vyjadřují podporu.
Mám obavu, že jeho čas je již příliš krátký na to, aby se pokusil aspoň něco změnit. Zůstane nejspíše v povědomí jen jako etalon nepovedené volby a poučením pro příští generace, že tudy cesta rozhodně nevede.
