V roce 1960 byl Mossadem vypátrán v Argentině Adolf Eichmann a převezen do Israele, kde jej čekal soud. Je nutné si uvědomit, že do té doby – tedy do zahájení soudního procesu – nebylo téma holokaustu nijak zásadně veřejně presentováno. Informace o koncentračních táborech, nepředstavitelných počtech mrtvých atd. byly samozřejmě k dispozici, ale šlo o téma natolik šokující, že řada lidí tomu odmítala i přes jasné důkazy věřit. Židé přeživší z koncentračních táborů o tom nechtěli hovořit a jejich děti, které se už narodily ve státu Israel, tím pádem neměly o této nedávné historii žádné povědomí.
Arendtová, která byla vyslána redakcí časopisi The New Yorker jako zpravodajka procesu s Eichmannem, píše, jak byla překvapena prvním pohledem na souzeného nacistu. Místo zrůdy vešel do neprůstřelné kabiny proplešatělý jedinec s kostěnými brýlemi, tedy zcela normální člověk, který žije v našem sousedství. Nikdo by na první pohled neřekl, že jde o osobu, která byla pověřena logistikou transportů židovských osob do vyhlazovacích táborů.
Jak on sám při soudním procesu tvrdil, nikdy osobně nikoho nezabil, dokonce se přátelil s několika Židy a učil se hebrejštinu. Při výslechu pak opakovaně tvrdil, že konal jen to, co mu bylo přikázáno. Na dotazy na morální aspekt celého šoa odpovídal vyhýbavě a opět se zaštiťoval tvrzením, že nevěděl nic o tom, co se děje s osobami, které organizovaně posílal na smrt. (což nebyla pravda, protože v počátcích své „kariéry“ byl přítomen hromadné vraždě vězňů v utěsněném automobilu, kam byly vyvedeny spaliny z výfuku. Údajně se mu prý při pohledu na mrtvoly udělalo nevolno).
Když Hannah Arendtová ve svých článcích vylíčila své dojmy z celého procesu, snesla se na ni sprška kritiky. Navíc neváhala popsat i tehdejší praxi, že představitelé židovských obcí na pokyn nacistů sepisovali seznamy Židů, kteří pojedou příštím transportem.
Ve svém díle Eichmann v Jeruzalémě pak píše podstatnou větu: “Případně se má za to, že každý, kdo popírá přítomnost zločinného úmyslu v určitém jednání, zločince očišťuje“.
Arendtové šlo o věrohodný a úplný popis celé situace, kdy se do systému radikálního zla zapojí řada jedinců, z nichž každý plní svůj dílčí úkol a soukolí pak pracuje bez zádrhelů, de facto jako továrna na smrt, kde vše běží podle předepsané normy. V tomto systému se vytráci lidskost a někteří lidé to vykonávají bez jakékoliv vnitřní pohnutky. Marek Vácha kdysi řekl, že i v naší zemi stačilo málo – žít cca o 300 kilometrů více na západ a byli jsme rovněž součástí onoho mechanismu sepisování seznamů, zabaveného majetku, převozu na nádraží a poté máchnutím plácačky výpravčího dokončit dílo. A pak jít večer domů a svým dětem před spaním vyprávět pohádky o zlé čarodějnici a statečném Jiříkovi.
Jak je tomu dnes? Jsme po více jak 80 letech od skončení šoa imunní vůči banalitě zla? Několik stovek kilometrů na východ páchá armáda jedné země de facto genocidu na obyvatelích druhé. Cílené útoky na ukrajinské civilisty, hromadné popravy, útoky na kryty, sexuální násilí, a také zprávy o nuceném vystěhovávání ukrajinského obyvatelstva do Ruska. Nebezpečná je ruská politika, která využívá silné protiukrajinské propagandy, která obviňuje ukrajinské obyvatelstvo z toho, že jsou nacisté, kteří páchají zločiny a tedy si vlastně „trest zaslouží.“
V dubnu 2022 byl ve zpravodajské agentuře Ria vlastněné ruským státem vydán článek s názvem „Co by mělo Rusko udělat s Ukrajinou?“ V celém článku se tvrdí, že Ukrajina jakožto národní stát není možný a spisovatel článku Timofej Sergejcev navrhuje likvidaci ukrajinské elity, protože její převýchova by nebyla možná. Dále tvrdí, že celé obyvatelstvo je komplicem nacistické vlády na Ukrajině a navrhuje celkovou převýchovu ukrajinského obyvatelstva, které by „nevyhnutelně znamenalo deukrajinizaci.“ Sám ruský prezident Vladimir Putin ve svých prohlášeních naráží na myšlenku, že Ukrajina nemá nárok na to, aby existovala jako nezávislý stát.
I přes uvedené je i u nás řada jedinců, kteří obhajují ruskou agresi, čímž tak nějak přispívají k oné Arendtovou popsané banalitě zla. Řada státníků si jede do Moskvy potřást rukou s člověkem, který se stále více podobá Eichmannovi, který rovněž nejspíše nikdy nikoho sám osobně nezabil.
Na rozdíl od Eichmanna však nejspíše nebude nikdy souzen. Což rovněž přispěje k přežívání „banality zla“.
P.S. Na televizním kanálu Evropa + běží film Hannah Arendtová, který je výborným zpracováním výše popsaných morální aspektů a dilemat, zmíněných v blogu.
V článku byly použity citace z bakalářské práce Judity Šučurové : Hannah Arendtová a banalita zla.
