Narazil jsem na jeden článek slovenské lékařky z Madridu, který považuji za pravdivý (zde). Podobná situace je i v Itálii v nejvíce postižených regionech. Ve zkratce řečeno, lékař se stává doslova pánem nad životem a smrtí, neboť jeho gesto rozhodne, komu bude dána šance a komu ne.
Pakliže lze usuzovat z napsaného textu, staří nemocní se z kapacitních důvodů nedostanou do maxima intensivní péče, je jim vyčleněno místo, kde lékař - v beznadějné situaci - aplikuje nemocnému sedativum, což - laicky vysvětleno - nemocného s dechovou tísní uspí a zabije. Že jde o euthanasii, je nepochybné. Jelikož předpokládám, že drtivá většina lékařů je proti aktivní euthanasii, musí být tato praxe pro ně naprosto strašlivým zážitkem.
Měl jsem možnost mluvit s některými kolegy, kteří se ocitli v různých částech světa, kde je zdravotní péče katastrofální, kde byli denně svědky umírání i malých dětí na různé nemoci, podvýživu, následky válečných konfliktů. I tam vládla jistá beznaděj.
Toto je však cosi jiného. Jsou postaveni k tomu, aby "vyřešili" problém, který je by je ještě před 3 měsíci vůbec nenapadl. Že budou muset v sobě potlačit cosi, co je jim dáno jak profesní výchovou, tak i nejspíše základním morálním etalonem jejich osobnosti.
Že je popsaná praxe navždy změní, je nepochybné. Jsem si jist, že u mnohých dojde po skončení této epidemie k závažných psychickým poruchám. Budou do značné míry obětí systému moderní medicíny, jež proklamuje, že je schopna vyřešit každý zdravotní problém.
Jsem v tuto chvílí rád, že nejsem na jejich místě.
