Jen málokdo si umí představit onu situaci. Malá skupina dětí s trenérem se chce podívat jen tak do jeskynního komplexu, jistě to bylo plánováno jako takové malé dobrodružství. Při návratu však zjistí, že původní vchod je již zaplaven a že voda stoupá. Toto je donutí jít dále dovnitř. Nejspíše měli nějaká světla, která jim však musela v krátkém čase dojít, takže se museli ocitnout v absolutní tmě.
V této situaci strávili 9 dní bez jakékoli sebemenší informace, že se o ně někdo zajímá, že se venku rozbíhá záchranná akce masového rozsahu. Devět dní, což jest 216 hodin beznaděje, úplné tmy. V tu chvíli musel trenér dodávat dětem odvahu, i když i v něm nejspíše po několika hodinách či pár dnech musela v hlavě kolovat myšlenka, že jde o beznadějný stav.
Člověk a jeho kvalita se pozná ve vyhraněné situaci. Můžeme v klidu u šálku kávy v pohodlných fotelech sáhodlouze teoretizovat a diskutovat o povahových rysech člověka, o jeho chování v kritické situaci ale ta skutečná pravda se vynoří až v reálu. Například v okamžiku uvěznění v černém komplexu jeskyně, kde navíc stoupá voda a hrozí riziko utonutí. Kde si vůbec nemůžeme být ani na vteřinu jistí, že se z této šlamastyky dostaneme. A kde navíc nejsme sami, ale máme na starost dvanáct vyděšených kluků svěřených nám jejich rodiči..
Ten trenér, který tam zůstává až do záchrany posledního dítěte, je nepochybně skvělý muž. Zachoval chladnou hlavu, musel nejspíše ty kluky chlácholit a dodávat jim naději, že tohle není jejich konec, i když sám si vůbec nebyl jistý.
Nejspíše nebude chtít o celé situaci veřejně hovořit. Možná ani nebude toužit být nějak populární a stát se celebritou.
Což nevadí. Protože všichni víme, že jestliže se někde ve světě vyskytuje opravdový muž, pak je to tenhle thajský trenér.
