Internetová agora

Písmo: A- | A+

K napsání tohoto blogu mne inspiroval čtenář K. Křivan na serveru Neviditelný pes, který vyžaduje odpověď na každý slušný příspěvek v internetových diskusích. Má tomu tak být?

 "Především děkujeme my čtenáři Vám, pane Stejskale, za to že reagujete na naše reakce. Tak by to mělo být, každý zveřejněný autor by měl mít povinnost, tu morální už má, odpovídat slušným a rozumným reakcím čtenářů. I když to stojí čas. Určitě by to zdvihlo úroveň diskuzí."

Rozmach sociálních sítí znamenal jednoznačně zlepšení informovanosti, možnost okamžité výměny názorů, kontakt s blízkými, jež jsou v danou chvíli daleko atd., jistě by se našlo mnoho dalších výhod. Jako každá dobrá věc však samozřejmě sebou nese jistá rizika a jistá negativa. Faktická anonymita diskutujících (mnohdy vymyšlené jméno nebo nick), umožňuje některým jedincům pocit, že mohou kdykoli říci komukoliv cokoliv. Tedy zcela odlišná situace, pokud by měli to, co napíší do virtuálního prostoru, pronést do očí. Jen na připomenutí uvádím onu lavinu projevů na tablo prvňáčků z Teplic, kde se vyřinula neskutečná lavina nenávisti vůči malým dětem, které dle některých pisatelů nesplňovaly požadavek rasové čistoty. Při osobním kontaktu pak tito novodobí internetoví rekové potupně utíkali do svých příbytků.

Je logické, že společností resonují aktuální témata, mnohdy poměrně výbušná, a mnoho lidí má potřebu se k nim vyjádřit. Což je samozřejmě dobře, neboť co je lepšího, než diskuse, snášení argumentů pro a proti a následné tříbení názorů. I přes zásadní odlišnosti v postojích je však elementární slušností neútočit na autora opačného názoru. Jsme bohužel svědky mnohdy vysoce vulgárních výpadů, nenávistných projevů (viz výše ona teplická školka), kdy člověku, kterého pisatel nezná, přeje jen to nejhorší, objasňuje mu, co by mu provedl, kdyby byl náhodou po ruce a on mohl.

Bylo by užitečné, pokud by sociologové podrobně rozebrali tento typ jedinců, kteří v přítmí svých klávesnic vyrábějí ony ataky, nejspíše s potřebou ukojit své puzení to tomu neznámému vytmavit, dát mu na pamětnou. Je to možná frustrace ze skutečnosti, že jej v praktickém životě nebere nikdo vážně, může mít například neuspořádané osobní vztahy, nějaké zranění z minulosti, jež mu znemožňuje vidět svět v tom lepším světle. Existuje termín "záporný emoční přenos", kdy naše negativní pnutí vypustíme do světa, nejlépe na neznámou osobu a dosáhneme jisté úlevy od vnitřní tense. V osobním kontaktu je to nepříjemné, mnohdy i nebezpečné, ve světě virtuální reality naopak to nejsnazší.

Veřejný prostor, ať již skutečný či virtuální, skýtá mnoho možností. Hyde park v Londýně či podobná místa ve světě, poskytují možnost řečníka buď vyslechnout, či naopak odejít a neposlouchat. Na sociálních sítích je to podobné. Pokud je autor dostatečně známý, není problém jej najít či naopak jej míjet a jeho články či projevy neotvírat. Z tohoto důvodu je nepochopitelná aktivita některých, kteří vyhledávají své názorové oponenty, aby jim pokaždé sdělili svůj odpor k právě napsanému či vyslechnutému. Každý i začínající psycholog je schopen popsat, co tento přístup s daným jedincem dělá, jak si obrazně řečeno "humusí podvědomí", což se nakonec může odrazit v jeho somatickém zdraví.

Abych zakončil svou úvahu tím, co napsal pan Křivan. Samozřejmě, že žádný autor nemá povinnost, ani faktickou, ani morální odpovídat na jakoukoliv reakci čtenáře. Z pozice autora je samozřejmě příjemné, pokud zjistí, že je hodně vyhledáván a čten a pokud najde jistý čtenářský okruh, který s ním názorově souzní. Pro autora jsou důležité i negativní odezvy, jež jsou slušné, dobře míněné a které jej neposílají do plynu či na šibenici. Které jej upozorní na faktické chyby či přehlédnutí. Pokud k tomu však tento čtenář potřebuje dodat nějakou narážku na inteligenci pisatele či mu po 145. připomene nějakou věcnou chybu z doby jeho začátků, je diskuse na internetové agoře obtížná až téměř nemožná. A na tom nic nezmění ani kategorický požadavek pana Křivana. 

foto: unsplash.com

Skryť Zatvoriť reklamu