Jedním z bagatelních následků ruské okupace Ukrajiny je zrušení koncertů jednoho z nejpopulárnějších písničkářů naší éry v Polsku, kde je stejně oblíbený jako u nás. Organizace Člověk v tísni odmítla převzít finanční výtěžek z jeho koncertu pro Ukrajinu. Nejspíše bude přibývat podobných kroků i odjinud.
Současně s tím se opět vyrojila řada novodobých hrdinů, kteří mu opět vmetli do obličeje jeho spolupráci s StB. Nikdy se už nedozvíme, jak tomu skutečně bylo, jestli díky jeho "činnosti" byl někdo perzekvován, souzen či uvězněn. To, že cosi někde podepsal, nemá žádnou výpovědní hodnotu. Ti, co zažili byť jen jediný výslech na StB, případně byli upozorněni sladkým telefonátem o možnosti nehody svých blízkých, jistě potvrdí, že být hrdinou v danou chvíli bylo obtížné, ne-li nemožné. Bohužel se nikdo nezajímá o lidské zrůdy z řad StB, které takto lámaly charaktery a ničily mezilidské vztahy a které spokojeně dožívají své hnusné životy s vysokou zásluhovou pensí.
Tvrdím, že Jaromír Nohavica je geniálním textařem, skutečným mistrem slova, který nemá v současné době konkurenci. Vydal řadu skvělých CD s nadčasovými písněmi, řada z nich již nyní de facto zlidověla a pro mnoho lidí znamenala ve zlých časech minulých i povzbuzení, že to někdo vnímá stejně jako oni a současně je schopen to vložit do jinotajů, kterým však každý bez problémů porozuměl. Jako jeden z mála přežil i rok 1989, kdy řada písničkářů zmizela, zatímco on naopak stále "držel prst na tepu doby".
Vyprodané koncerty, na které skutečně nebylo možné sehnat lístek, jeho vystoupení na Colours of Ostrava, které autor tohoto blogu osobně zažil a kde Jaromír Nohavica uchvátil zhruba 20 tisíc fanoušků rocku jen sám na jevišti s kytarou a heligonkou, toto a mnohé jiné mu jistě sdělily, kam jej národ právěm řadí.
Pro část jeho příznivců bylo překvapením, že si došel v roce 2017 pro státní vyznamenání, jež převzal z rukou člověka, který vyznamenával mimo jiné exponenty bývalého režimu, který zrovna jemu kladl poměrně značné životní překážky, o nichž jsem psal výše. On opravdu nepotřeboval stát ve stejné zástupu jako morálně plastický Michal David, herecká šmíra Ivan Vyskočil. Ale třeba také Ludvík Karl, ředitel podniku Preciosa Jablonec, kde za nelidských podmínek pracovali vězňové svědomí.
Když o rok později přebíral Puškinovu cenu z rukou exponenta KGB, bylo překvapení ještě větší. Jaromír Nohavica musel dobře vědět, kdo mu ten metál připichuje na klopu. V roce 2018 již v Rusku vládl totalitní režim, tedy takový, který byl trnem v oku jeho velkým vzorům Vysockému a Okudžavovi.
Po opadnutí emocí z jeho kroků byl čas na úvahu proč tak činí. Proč potřebuje svůj nepochybný talent nechat stvrzovat čímsi, co nemá prakticky žádnou hodnotu a za co si slovy hostinského z pohádky Tři veteráni koupí tak akorát prd? Skrývá se pod slupkou skvělého písničkáře a textaře nejistý člověk, který si svůj talent potřebuje posvětit lidskými, tedy pohříchu pomíjivými poctami? U zmíněných pánů Davida či Vyskočila by to bylo pochopitelné, tam opravdu nic hlubokého není a nebylo. Ale u autora Darmoděje a Divokých koní?
Chyba, lze-li to tak nazvat, byla v nás. Předpokládali jsme, že autor více jak 400 písní musí být jedinec, který má svou hranici etické a morální úrovně postavenu stejně vysoko, jako kvalitu svých textů. A byli jsme nemile překvapeni, že tomu tak není. On je nejspíše stále stejný, se stejnou hranicí, kam až lze zajít, aby si člověk uchoval svou morální integritu, jež však není tak vysoko, jakou bychom u něj rádi viděli. Řečeno ještě jinak, jeho texty ho možná svým způsobem přesahují, nejdou z jeho skutečného nitra.
Nyní sklízí důsledky svých činů, jsou mu rušeny koncerty, je obviňován z toho, že teatrálně nehodil metál k nohám jak panu Zemanovi, či nově Putinovi. Bylo by to směšné, kdyby tak učinil, gesto, které by nic neřešilo. Možná by stálo za úvahu o tom všem napsat nějakou píseň, kde by své životní postoje objasnil a všem sdělil, jaký je skutečný Jaromír Nohavica. Protože zatím tak nějak nejde dohromady jeho současný postoj a text již zmíněných písní Darmoděj či Divoké koně.
Jizva na jeho rtu už je a zůstane. Ale třeba už v budoucnu nepřibude další. Což bychom si nejspíše všichni přáli.
psáno pro www.blogosfera.cz
