Kdysi údajně vypsal nějaký britský deník soutěž pro své čtenářky, aby pokud možno výstižně a lapidárně zhodnotil, jak bezpečně uchovati trvanlivost svazku manželského. Vyhrála nějaká prostá selka z venkova, která napsala následující větu: "Dej té svini nažrat."
Pomineme-li lehce expresivní označení mužského protějšku, je v této větičce ukryta nejen hluboká a pravdivá filosofie, ale i odraz staletími prověřené zkušenosti.
Samozřejmě, že v počátcích prvních očních a slovních kontaktů je myšlenka na jídlo jednoznačně upozaděna a párové soužití je živeno hormonálním tsunami, které bezpečně nahrazuje hot dog či pochutiny plukovníka Sanderse. Jen stěží si lze představit mladého muže, který nechá svou vyvolenou čekat na nároží jen proto, že prostě musí dojíst svůj Cordon bleu.
Avšak všeho do času. Po jisté stabilizaci svazku začne nabývat potřeba ukojení chuťových a čichových smyslů požívaných pokrmů zásadní, neřkuli primární důležitosti. Zatímco v prvních měsících je opečený lančmít možno brát jako rychlou předehru aktu zásadnějšího, v době pozdější je situace zcela jiná. Neznám chlapa, který je schopen něžných slůvek a dotyků v okamžiku žlučníkové koliky po halabala připravené večeři.
V počátcích našeho vztahu ve fázi namlouvání jsem - stejně jako každý normální chlap - zcela kašlal na to, co bude k večeři, když podstatné věci se odehrávaly po ní. Pamětliv poučky z publikace "Chlapci, na slovíčko", jsem kromě stránky, líčící antikoncepční martyrium, věnoval i kapitole, nazvané lapidárně "Jaká tchyně, taková žena" . Po prvním oficiálním obědě jsem s uspokojením konstatoval, že jsem - aspoň v této oblasti - rozhodně nešlápl vedle. Oběd byl skvělý, byl jsem pobízen, abych se ládoval stále více a více a bylo s uspokojením vítáno, když jsem tak činil. Pravda, poněkud mne zarazila lehkost, s jakou do sebe moje žena, původem z Hané, hodila odlivku destilátu, po níž jsem já i přes své kolejní zkušenosti se vším možným, měl zástavu dechu.
Po legalizaci našeho vztahu před úřadem a farářem jsem postupně musel měnit své maturitní oděvy za ty se širší velikostí, zejména okolo pasu, kdy jsem velmi záhy vyměnil variantu slim za pneu. Nebýt naší párové plodnosti, vypadal bych dnes pravděpodobně jako silnější partner Heleny Růžičkové. Příchodem dětí nastaly zcela jiné časy.
V té době jsem trávil svůj život převážně v práci, takže můj život se skládal na den na službě, před službou nebo po službě. Mé nečasté příchody domů byly provázeny rozpaky dětí, cože to za divného pána sedí v kuchyni a proč mu jejich máma připravuje u plotny cosi k jídlu. V okamžiku plesknutí sběračky o talíř mne však vždy spolehlivě obstoupily a i přes své jednoznačné nasycení se jejich hladové oči dožadovaly dalšího krmení. Sophiinu volbu (tedy vzdát se menáže a rozdat zbylý pokrm lžící do třech otevřených kosích zobáčků nebo to posupně před jejich zraky sežrat) bych nikomu nepřál. Vymýšlel jsem různé finty, jako třeba "stolování" na WC desce z ešusu, kam se ti malí supíci nebyli štont dostat. Potupný čas.
Další léta, kdy již nebylo nutné vymýšlet jinotaje, kde se skrývá skýva, kterou děti neobjevily, byla provázena ze strany mé životní souputnice experimenty, pohříchu vždy, když k nám měla přijít vzácná návštěva. Zhrdla tutovkou vyzkoušené pečeně a připravila exotický pokrm z Horní Volty. Tento systém měl jeden příjemný dopad a to drobnou redukci počtu návštěv, neboť zcela neznámé jídlo v podobě ruské rulety sem tam spolehlivě odradilo některé odvážlivce od dalších pokusů zúčastnit se společného stolování, neboť se jim nechtělo opakovat pobyt a léčbu na metabolické jednotce místního špitálu.
Z medicíny víme, že postupně zatěžovaný organismus snese ve finále vše. Takže jsem se stal po létech zcela imunní vůči novinkám, předkládaných mi po návratu ze šichty. Sním vše a rád a díky tomu se již tykám s krejčovou, kam chodím popouštět své kalhoty a saka.
Závěrem musím konstatovat, že náš manželský metabolismus funguje již více jak 30 let k oboustranné spokojenosti. Tak trochu podezírám svou ženu, že si kdysi dávno velmi pečlivě přečetla výsledek té anglické ankety.
