Díky profesi mám možnost mluvit s řadou lidí rozličných povolání a slyšet tak skutečné odborníky z praxe a nikoli jen mnohdy podivné existence z médií, kdy má člověk někdy pocit, že je mu vosum, jak pravíval Jan Werich. Paní ředitelka jednoho nejmenovaného domova důchodců, dáma kultivovaná a zkušená.
Na mou otázku, jak to u nich vypadá v době koronaéry, se na mne chvíli dívala a poté sdělila, že poprvé za dlouhou dobu mají spoustu místa. Důvodem je to, že od začátku března tohoto roku se její domov "vyprázdnil". Ne, nikdo naštěstí neonemocněl současným šlágrem. Lidé zemřeli tak nějak "jinak". Jejich isolace způsobila výrazné zhoršení psychiky, přestali mít zájem o okolí a o své bližní, ti, co toho byli schopni, seděli před televizí a sledovali venkovní epidemii s hrůzou, co nás to postihlo. Mnozí dříve chodící najednou nemohli jít na svou obligátní procházku a tak ulehli či usedli a za pár dní zemřeli na embolii plic nebo na infarkt myokardu. Mnozí zemřeli steskem po svých bližních, neboť nemohli být navštíveni po mnoho týdnů a povídání přes mobil tenhle problém nevyřešil.
Na druhé straně - jak pravila paní ředitelka - všichni zaměstnanci domova měli panickou hrůzu, že by se u nich Covid 19 objevil. "Příbuzní by nás roznesli na kopytech" zněla její - jistě oprávněná - obava. "Musela jsem zavést neskutečně přísný režim jak mezi klienty, tak mezi zaměstnanci. Tím jsem však přispěla k onomu "vyprázdnění" domova."
Na závěr mi řekla, že si už hledá jinou práci, protože za stávajících podmínek prostě neví, kudy kam. Ať udělá cokoliv, je to špatně. Nechce provádět beztrestnou euthanasii, současně má oprávněné obavy, co by se dělo, pokud by se v jejím domově choroba roznesla. "Nechci být v televizi".
Vím, že tuhle statistiku nikdo nevede, není to nejspíše možné. Jsem si však jist, že by to číslo vpravo nahoře, čítající počet zemřelých výše popsaným způsobem, bylo podstatně vyšší.
