I po 30 letech potomci tehdejších jelenů a laní mají svůj revír limitován virtuální čárou, kde již nejsou ani známky po nějakých "ženijních zátarasech". Informace o násilném úhynu a tedy nutnosti se danému prostoru vyhnout se přenáší na potomstvo, což je dokladem stále více zřetelného jevu, že vedle genetické informace, kterou získává živý tvor fifty-fifty od rodičů, existuje i jiná forma přenosu, tzv. "epigenetická", která určuje chování daného potomka v určitém prostředí a za určitých okolních podmínek.
V tomto máme v naší zemi i jistou prioritu, neboť tento jev zkoumá tým profesora Ivana Rektora z brněnského CEITEC a to na populaci Židů a přenosu historické paměti přeživších šoa a jejich potomků, nyní již třetí generace. Některé závěry, byť ještě neúplné, jsou velmi pozoruhodné. Kupříkladu postoj a zvládání stresu je výrazně ovlivněn předky, kteří jej však nemohli mít geneticky zakódován.
Naše společnost i po více jak 30 letech od pádu komunismu má podobné rysy. Značná část populace (netroufám si říci kolik, ale z volebních preferencí to jistě budou desítky procent), si neví rady se svou nabytou svobodou a bytostně touží po systému, kde by někdo "moudřejší", za ně rozhodoval a nesl odpovědnost. Podvědomě dychtí po tom, aby jim kdosi opět vymezil mantinely, v nichž se budou cítit bezpečně a jistě. Možnost konat na podkladě vlastní vůle je zúzkostňuje a oni raději zvolí kohosi, o němž se domnívají, že jejich problémy vyřeší za ně a mnohem lépe, než by to dokázali oni sami. Představa, že by mohli vejít do dříve zapovězeného prostoru, je pro ně nepřijatelná a ty, kteří je tam zvou či aspoň vlastním životním postojem dávají příklad, považují za provokatéry.
Historie zná uvedený jev již po dlouhá staletí. Už v 16. století vydal francouzský filosof a humanista Étiénne de la Boétié dílo nazvané "Rozprava o dobrovolném otroctví", v němž postuloval jev, že lidé dobrovolně a rádi dávají svůj hlas někomu, kdo je nakonec ovládá. Že to může mít tragické konce lze dokladovat dějinami 20. století, kdy malá smečka okolo Adolfa Hitlera, která ve svých prvopočátcích měla početně význam okresního sdružení zahrádkářů, nakonec získala moc nad celým Německem a přivedla jej nejprve k antisemitskému třeštění a nakonec ke zkáze vlastní země. Nejspíše tehdy Němci měli pocit, že vložit svou svobodu a budoucnost do rukou šílence je správný krok.
Rozhodně netvrdím, že naše současná situace generuje podobně vyšinuté jedince jako byl Hitler. Nicméně u nás existují strany, kde je v čele dominantní vůdce, který zcela určuje chod celého subjektu. Jakékoli jiné názory jsou vyhodnoceny jako "chybné" (tento pojem jsem poprvé slyšel v souvislosti s čínskou demokracií). a odvážlivec je ihned exkomunikován, aby nenarušoval klid k práci. Podobný jedinec je schopen přesvědčit občany, že vše, co dělá, je pouze a jen k jejich prospěchu, i když pozornější občan vidí, že je to spíše naopak a že leitmotivem je bažení po absolutní moci a prospěch konkrétního vůdce. Přesto jej volí, zcela dobrovolně a svobodně, s pocitem, že on za ně vše vyřeší.
Mnoho našich občanů nostalgicky vzpomíná na onu báječnou dobu, ohraničenou rokem 1989 a drátěnými zátarasy. V té době vládl jeden hlas - ústředního výboru KSČ - který rozhodoval o všem. Svoboda roku 1989 jim přinesla po krátké euforii zklamání a hrůzu z toho, že si svůj osud budou muset řídit sami. Možná i proto rádi přijali onen "syndrom virtuální ohrady", tedy nepřekročení tehdejší linie, určující jejich konání a vklad svých tužeb do rukou jedinců, kteří jsou všechno jiné, než elitou či empatickými státotvůrci.
