Před deseti lety se do „portfolia“ státních svátků dostal i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.
Nejsem si jist výší procenta správných odpovědí, které by zazněly při pouličním kvízu s dotazem, proč je dneska pracovní volno a co se dnes slaví. Už i otázka v jednom maturitním testu před lety, jak se jmenoval jedinec s přízviskem Iškariotský, vzbudila pro svou minimální úspěšnost pohromu. Důsledné mýcení onoho „opia lidstva“ komunistickými ideology, nahrazení Desatera kodexem budovatele komunismu, ostrakizace věřících a likvidace církevních staveb způsobily jen velmi těžce nahraditelné škody v národním povědomí.
Ve světle posledních let, kdy se do Evropy dostává v masovém měřítku jiný element, který je na rozdíl od původních obyvatelů starého kontinentu pevně navázán na svou víru, je nalezení aspoň zbytků křesťansko - judaistického fundamentu věcí natolik zásadní, že na ni závisí naše další existence. Hedonismus jako nároková složka všech původních obyvatel bez ohledu na podílu jedince na jeho tvorbě, preference práv před povinnostmi, různé sociální experimenty jako projevy zoufalství neschopných vládců zemí, kterým jde jen o své zvolení, jsou tobogánem se spolehlivým sešupem do budoucí nicoty.
Před 2 tisíci lety se na Zemi objevil jedinec, jehož životní příběh je docela dobře zmapován. Měl velmi dramatickou životní dráhu, zakončenou násilnou smrtí, v té době velmi potupnou, rezervovanou pro největší zločince. Zažil situaci, kdy byl slaven a zasypáván květinami, aby o 5 dní později stál proti stejnému davu, freneticky řvoucímu „ukřižujte ho“. Za svého života pomohl značnému počtu svých bližních, léčil nemocné z nevyléčitelných chorob a ukazoval směr, kam by se měli lidé vydat. Byl schopen trávit svůj poslední pozemský večer s člověkem, kterého nazýval přítelem a o němž věděl, že jej zradí. Ve chvílích samoty prožíval i pochybnosti o smyslu svého pozemského účinkování. V posledních chvílích před smrtí pak žádal smytí viny těch, kteří jej přibili na kříž.
Svět se za poslední léta změnil. Procento pravděpodobnosti, že se na mé cestě Evropou stanu obětí šílence, je den ze dne vyšší. Možnost, že se mé pracně naspořené peníze stanou bezcenným papírem v důsledku krachu neustále přetápěných rozpočtů nejen mé země, ale na celém světě, je stále pravděpodobnější. Bláznivé experimenty s ekonomickou stabilitou i krvelačné výboje nedaleko od naší země zvyšují nejistotu dnů příštích prakticky u všech obyvatel nejen Evropy. Strmě stoupající spotřeba antidepresiv svědčí o tom, že lidé výše uvedené vnímají velmi citlivě, ale nechtějí s tím nic udělat.
Dnešní Velký pátek je pracovní volno. Nemusíme ráno vstávat a řešit tlačenice v tramvajích a zácpy v ulicích. Nemusíme se stresovat termíny uzávěrek a hádat se se šéfem. Pro ty, co nepůjdou večer do kostelů slavit velkopáteční vigilie, je to výborná příležitost na inventuru vlastního já. Přestat myslet na výše uvedené hrozby a těšit se z dnešního volného dne, které můžeme trávit se svými blízkými. Mít radost ze svých dětí, z dobrých přátel okolo a třeba i z činu, který jsme dlouho odkládali a nakonec se jej rozhodli udělat. Tím možná dojít i k odkazu, který nám onen ukřižovaný jedinec zanechal. Že přes všechny nesnáze a protivenství, přes všechno násilí okolo, ano, dokonce i přes smrt, má naše existence hlubší smysl. Že nás ve skutečnosti nemůže nikdo druhý zabít, pokud sami nechceme.
V tom tkví smysl Velkého pátku.
