Před 25 lety došlo k rozvodu Česka se Slovenskem. Většina Čechů to brala jako jakousi poznanou nutnost vzhledem k postoji Slováků, v jejich staleté touze po úplné samostatnosti.
Jako pamětník jsem ten den uvítal spíše s rozpaky, i když bylo jasné, že konečně skončí ony nesmyslné půtky o název společného státu, o kompetence národních a případné federální vlády, o to, jestli na některém místě bude Čech nebo Slovák a že se konečně začnou řešit důležitější věci.
Nestalo se nakonec nic. Obě země mají nadstandardní vztahy, nikde není ani náznak nějaké řevnivosti a obě země zažívají prosperitu, do této doby nevídanou.
A v obou zemích stále žijí lidé, kteří jsou solí těchto zemí. Napíšu jen krátce o dvou s vědomím, že jistě opomíjím mnoho dalších, kteří si zmínku zaslouží nepochybně také.
V Bohem zapomenutém kraji Orlického podhůří ve vesničce Neratov vybudoval katolický kněz Josef Suchár komunitu lidí s různým hendikepem, kteří dali místnímu kraji život. V místě, odkud byli po válce odsunuti původní obyvatelé a kde nebylo nic než pár opuštěných stavení, zrekonstruoval ruinu kostela, v jeho okolí vyrostly domy pro obyvatele a dílny pro jejich práci. Dnes toto místo žije, je hojně navštěvováno jak našimi, tak i zahraničními hosty /často i těmi, kteří zde za války bydleli či jejich potomky/. Jen díky němu získal Neratov nepochybný genius loci.
Na Slovensku v obci Žakovice katolický kněz Marián Kuffa pečuje a zaměstnává lidi z okraje společnosti, navrátilce z vězení, tedy většinou ty, o kterých majorita buď vůbec neví, nebo jsou mimo jejich zájem. Kuffův život vystihuje dokonale jeho věta: " Pán Bůh nás nebude soudit za to, co jsme nemohli udělat. Ale za to, co jsme udělat mohli a neudělali". I on už také dokázal prakticky nemožné. Vybudoval komunitu s pevnými pravidly, kde ten, který chce na sobě pracovat, tak dostane šanci vybřednout z bahna, dané mu buď nemilosrdným původem nebo kotrmelci životních situací.
Z tohoto pohledu se nezměnilo dne 1.1.1993 vůbec nic. V obou zemích jsou lidé, pro které slovo humanita není jen prázdným novinářským pojmem. Kteří se nepotřebují prezentovat v médiích a tlouci si na prsa, jak jsou dobří. O obou jmenovaných lze bezpochyby říct, že jdou svou cestou přesně v duchu evangelia, v duchu těch nejlepších tradic evropského myšlení.
Přeji České republice a rovněž bratrům na Slovensku, ať se v den jejich svátku samostatnosti radují z podobných lidí, kteří v nich žijí a dělají dobré dílo.
