Na tiskové konferenci po skončení porady izraelských generálů dostane jeden z nich
otázku:
„Byli jsme svědky závažných teroristických útoků. Je vůbec možné teroristovi
někdy odpustit?“
„Ale ano,“ zamyslí se generál, „Bůh mu určitě odpustí. A naším úkolem je zorganizo
vat jejich setkání.“
Rabín potká ve vídeňském parku židovský manželský pár a ptá se, kolik mají dětí.
Rivka mu odvětí: „Bohužel, zatím nám Pán žádným děckem nepožehnal.“
Rabín říká: „Zítra odjíždím do Izraele. Dovolte mi, abych zapsal vaše jména na
lísteček, vložil jej do Zdi nářků a vyprosil takpro vás požehnání.“
O pět let později potká rabín znovu Rivku,která tlačí kočárek, a ptá se, jak se má její
rodina.
„Děkuji, rabi, dobře. Pán nám požehnal, máme devět dětí a desáté právě čekám.
Dvakrát se nám narodila dvojčata a jednou dokonce trojčata.“
„Ale to je fantastické,“ říká rabín, „velmi rád bych poblahopřál i vašemu manželovi.
Kde je?“
„Je v Izraeli,“ odvětí suše Rivka.
„A co tam dělá?“ ptá se rabín.
„Hledá ten zatracený lísteček, který jste tehdy vložil do Zdi nářků!“
Za rabínem, který rád rozdával moudrá ponaučení, se v Haliči přijde rozloučit mladík,
dlouholetý člen jeho židovské obce. Odchází studovat do ciziny a prosí rabína, aby mu řekl
nějakou moudrost, která by mu usnadnila další cestu životem. Rabín se dlouze zamyslí a pak povídá: „Víš, co je vrcholným židovským uměním? Poučit se z chyb lidí, kteří se řídili tvými radami.“
Rozčilený židovský obchodník uvidí na ulici známého, běží k němu a křičí: „Pane
Ackermanne, slyšel jsem, že jste o mně řekl, že jsem zloděj! Je to pravda?“
„Je to pravda,“ kývne muž, „ale neřekl jsem to.“
Obchodník s uhlím Saxl potká na ulici přítele Buxbauma, cvrnkne prstem do klobouku
a jde dál, ale pak se zastaví, pár kroků se vrátí a tlumeným hlasem povídá: „Slyšel jsem
novinu, že jim před pár dny žena Judita utekla s nějakým mladým cesťákem. Je to pravda?“
„Není, pane Saxl, není,“ zafuní pan Buxbaum, „ale hezky se to poslouchá.“
Čtyři muži sedí v kavárně a baví se o svých obchodech. Rozebírají, na čem kdo prodělal,
to rádi zdůrazňují, ale když někdo vydělá větší částku, šíří tu informaci opatrně, aby
nevzbudil u kolegů závist.
Pan Muneles po chvíli úvah a rozborů vzdychne: „Stejně jsou ze všeho nejdůležitější peníze.“
Nejbohatší z nich, Nathan Heršl, však razantně nesouhlasí, až se ostatní diví. „Kdepak, peníze nejsou všechno, zvláště dnes, a není ani dobré jich mít moc!“
Všichni kšeftsmani se na něj překvapeně otočí a pan Muneles pokračuje: „Je třeba mít něco taky ve zlatě, v drahokamech, v cenných papírech a v nemovitostech, případně ve starožitnostech a vzácných obrazech…“
Koncem osmdesátých let přemlouvá úředník ministerstva vnitra SSSR slavnéhovědce, aby upustil od záměru vystěhovat se do Izraele. „Vždyť se vám tu přece žije celkem dobře,“ tvrdí úředník.
„Jenže moje žena chce vycestovat.“
„Možná bychom vás mohli povýšit. Měl byste i lepší plat.“
„Ale dcerka chce taky odjet. Ráda by trochu poznala svět.“
„Právě jsme se začali otvírat světu, nebude problém se podívat na Západ. Mládež bude mít spoustu nových možností.“
„Tchán s tchyní se také chtějí vystěhovat.“
„No tak ať se všichni vystěhují a vy tu zůstaňte,“ navrhuje úředník.
„Jenže jediný Žid v rodině jsem já…
Novodobý zbohatlík, bankéř Rosenblum, zasnoubil svou dceru se synem nedávného katolického konvertity Hammerschlaga.
„Vždycky jsem si přál takového zetě,“ chlubí se Rosenblum svým kamarádům,
„sympatického křesťanského mladíka z dobré židovské rodiny.“
Každou sobotu přicházel pan Diamant do synagogy. A pokaždé, když synagogu opouštěl, dal žebrákovi u dveří Josele Benderovi neuvěřitelných deset zlotých.
Tenhle zvyk se opakoval už dlouhou dobu. Ale když první sobotu v říjnu pan Diamant opouštěl budovu synagogy, přistoupil k žebráku Benderovi a podal mu jen pět zlotých.
„Proč jenom pět?“ zvedl Josele udiveně oči. „Vždycky mi přece dáváte deset zlotuvek.“
„No, víš, poslal jsem svého syna na studia do města,“ vysvětluje pan Diamant.
„Ať pro mě za mě studuje,“ ošil se žebrák. „Ale proč na mé náklady?
Tak aspoň trochu veselý nový rok 2025
